Mudrosloví

heslo: mudrosloví

autor: Prudký Martin    
       
předcházející heslo: mudrc        
následující heslo: Muratoriho kánon

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků označuje žánr literárních tradic, textů a jejich souborů, které zachycují a formulují promyšlenou lidskou zkušenost (viz moudrost).

1. Obecně patří k m. jak jednoduchá přísloví či pořekadla, tak jejich sbírky či vyšší literární útvary komponovaných dialogů, úvah, básní či žalmů. Tyto látky předkládají osvědčená pravidla pro zdárný život, vychovávají a napomínají k dobrému jednání, reflektují běh života a smrti, přemýšlí o spravedlnosti ve světě, o souvislosti jednání člověka a jeho údělu, a kladou si i otázku poznatelnosti těchto jevů.

Tradice m. byla pěstována ve všech kulturách starověkého Předního východu a nejspíš byla široce sdílena. Patřila k látkám, které sloužily při výuce obecně (srov Př 1,8n), specificky pak jako cvičné texty při školení písařů (viz písař). V mezinárodních kontaktech vzdělaneckých elit nejspíš docházelo ke sdílení těchto moudrých, národně či nábožensky celkem nespecifických látek.

Východiskem mudroslovného uvažování je principiální souvislost činů a jejich následků (tzv. Tun-Ergehen-Zusammenhang). Na tomto základě se uvažuje o vše provazující spravedlnosti, o otázkách dobra a zla, jež obepínají lidský život v rozměru individuálním, kolektivním i dějinném a zahrnují i působení boha či bohů. Na témže základě se ovšem otevírá i problém poznatelnosti světa, smyslu lidského života a tajemství božího působení.

2. V biblických látkách patří k m. knihy Přísloví, Kazatel a Jób. Z pozdních, deuterokanonických spisů patří k tomuto žánru Sírachovec, Žalmy Šalomounovy a Ódy Šalomounovy.

V knize Přísloví nacházíme jak jednotlivé aforismy, pořekadla, přísloví či moudré (učitelské) výroky, tak jejich sestavy a sbírky (Př 10,1-22,16; Př 22,17-24,34; Př 25,1-29,27; Př 30,1-33; Př 31,1-31). Již zde je patrné, že s přijetím těchto látek do biblického kánonu souvisí nejen jejich redakce, nýbrž i jejich teologizace. Ta probíhá několika způsoby. Především spojením moudrosti s důrazem na Boží bázeň (Př 1,7; 9,10; 14,26-27), zavedením a tématizováním protikladných typů spravedlivého a svévolníka jako základních lidských postojů (Př 10,3.6.7.11.16.20; 11,8.9.10; 12,5.7.10 aj.) a zproblematizováním lidské schopnosti poznat Boha i lidský svět (Př 16,9; 19,21; 20,24). K tomuto povýšení mudroslovných tradic do teologické reflexe dochází v době perské a zejména pak helenistické. Jedním z dalších projevů tohoto trendu je personifikované pojetí Moudrosti (Př 8).

Kniha Kazatel představuje jiný pokus o zvládnutí krize moudrosti. Přijímá skutečnost, že nic v tomto světě není trvale a nesporně spolehlivé a veškeré úsilí o pravé poznání končí v pochybách. Kazatel tuto absurdní danost přijímá, svými úvahami však nekončí ve skepsi či nihilismu, nýbrž nabízí řešení ve zvláštní kombinaci důrazů: užívat dobrých stránek života v této časnosti (carpe diem, Kaz 9,7nn), současně však dbát na bázeň Boží (Kaz 11,9-10; 12,13).

V knize Jób je základní princip m. uvažování, tedy spravedlivá souvislost mezi konáním a jeho následky (odměnou), vystaven mimořádně dramatické zápletce – očividně nepochopitelnému údělu trpícího spravedlivého. Široká paleta tradičních m. argumentů Jobových přátel se rozbíjí o skutečnost, že Job si svůj úděl nezasloužil. Job trvá až do konce stupňovaného utrpení na své spravedlnosti, až mu nakonec sám Bůh dá za pravdu, ovšem způsobem, který relativizuje jak argumenty nemilosrdných přátel, tak Jobův pokus o sebeospravedlnění.

K mudroslovným textům je možné řadit také některé typy žalmů. Především ty, které blahoslaví člověka, jenž žije spravedlivě a věrně (Ž 1; Ž 112; Ž 128; viz blahoslavenství) nebo obecněji pojednávají život požehnaný Hospodinem (Ž 127; Ž 133). Podobně patří do této skupiny žalmy, které odhalují zdánlivost úspěšnosti života svévolníků a hříšníků (Ž 37; Ž 73), rozvažují nad pomíjivostí lidského života (Ž 49; Ž 90) či nad tajemstvím dějinné cesty Božího lidu (Ž 78, srov. Dt 32,1-2). K mudroslovnému typu se některými svými rysy řadí také žalmy tórické zbožnosti (Ž 1; Ž 19; Ž 119).

3. Již v biblických látkách samých, ještě výrazněji pak v dějinách jejich působení se nositelem moudrosti stává král Šalomoun (srov. 1Kr 3,11nn; Kaz 1,12.16). Proto jsou mu připisovány jak některé z m. žalmů (Ž 72,1; 127,1), tak i celé m. spisy (Žalmy Šalomounovy a Ódy Šalomounovy).