Syn člověka

heslo: Syn člověka

autor: Roskovec Jan    
       
předcházející heslo: Syn Boží        
následující heslo: Syn Davidův

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků aram. bar 'enáš, hebr. ben 'ádám, ř. (ho) hyios tú anthrópú, poetické označení člověka, ve zvláštním smyslu jedno z přízvisek, jimiž je v NZ označován Ježíš Nazareta, tzv. christologických titulů.

1. Starý zákon

Ve SZ se spojení s. č. objevuje v poetických textech jako součást paralelismu (poezie), v němž je variantou označení člověk. Tyto výroky často zdůrazňují omezenost či poníženost lidství v kontrastu k Bohu (Nu 23,19; Jb 16,21; 25,6; 35,8; Ž 80,18; 146,3; Iz 51,12), u Jr jsou součástí stereotypního obrazu zpustošeného místa, kde už nikdo nesídlí (Jr 49,18.33; 50,40; 51,43). V popisech vidění proroka Ezechiele je tímto spojením oslovován prorok (Ez 2,1.3.6.8 atd; srv. též Da 8,17), nejspíše také jako zdůraznění kontrastu: do nebeských skutečností je tu dáno nahlížet člověku.

2. Daniel

Zvláštního obsahu nabývá spojení s. č. v prorocké vizi Da 7. Ta ukazuje k Božímu zásahu (soudu), který učiní přítrž tyranské nadvládě pozemských království, obrazně představovaných čtyřmi zrůdnými zvířaty, podobnými šelmám (Da 7,4-8.17). Podle Danielova vidění Boží soud nakonec dosavadním vládám odejme moc a svěří ji pravému a dobrému vládci. postavě, přicházející s nebeskými oblaky (mrak) a uvedené přirovnáním jako syn člověka (Da 7,13-14). Podobnost člověku u tohoto pravého vládce zřetelně kontrastuje s podobností šelmám u zvířecích vládců v předcházejících obrazech světových říší. Tento obraz je ve SZ ojedinělý, zřejmě nejblíže mu stojí Ž 8,5-9, v němž je (v navázání na Gn 1,26-28) vyjádřen vděčný údiv nad tím, že svrchovaný stvořitel světa svěřil vládu nad dílem svých rukou člověku (a s. č., v. 5).

Obraz z Da 7 se posléze v židovské apokalyptické literatuře stal součástí představ – živených zvláště v situacích útlaku – o zachránci od Boha, který přinese konečnou nápravu a vysvobodí Boží věrné z područí utlačovatelů. Přímo označení s. č. se objevuje v podobenstvích knihy Henochovy, dochovaných v etiopského překladu: 1Hen 46,2-4; 48,2; stejný význam mají zřejmě i spojení syn muže (1Hen 62,5; 69,29; 71,14) a syn výhonku matky žijících (1Hen 62,7.9.14; 63,11; 69,26n; 70,1; 71,17). Postava zachránce, který má rysy spíše soudce než alternativního vládce, je tu označována také jako Spravedlivý a Vyvolený (patrně v navázání na očekávání vyjádřená u Deuteroizajáše) a Pomazaný (mesiáš); první dvě přízviska jsou užívána také v pl. o společenství těch, jimž je jeho vysvobozující pomoc určena.

V dalších spisech sloužila vize z Da 7 k dokreslování motivů z jiných textů a tradic zmiňujících postavu spasitele. V 5. vidění Ezdráše (4Ezd 11-12) je také líčena posloupnost království ve výslovném navázání na Da (4Ezd 11,39; 12,11). Pomoc líčí 6. vidění (kap. 13) v osobě jakoby člověka, který vystoupí z moře (13,3.25n.51) a své nepřátele přemůže ohnivým větrem vycházejícím z jeho úst (13,10.27), totiž Zákonem (13,38). Bůh, který tu k Ezdrášovi promlouvá, tohoto muže nazývá svým Synem (13,32.37.52). Bárukova apokalypsa (2Bar 53-76) předkládá obrazný pohled na celé dějiny Izraele jako střídání 12 epizod kalných a čistých vod – nadvlády hříchu a jeho očišťování. Poté, na samém konci dějin pak má dojít k definitivnímu potření temného a záchraně z něj, kterou přinese příchod Pomazaného (mesiáše; 2Bar 70,9; 72,2; 73,1nn).

Uvedené apokalyptické spisy vznikaly patrně v době kolem přelomu letopočtu, ale jejich datování není natolik spolehlivé, aby bylo možno s jistotou počítat s jejich znalostí v Ježíšově době. V každém případě však dokládají, že vize Da 7 byla v té době živou tradicí, výrazně přítomnou při formování představ o Boží eschatologické záchraně.

3. Nový zákon

V NZ se spojení s. č. objevuje téměř výhradně v evangeliích (zato však ve všech čtyřech) a tam pouze v ústech Ježíšových. V tom je nepřehlédnutelná zvláštnost (jedinečnost) tohoto titulu.

3.1 Ježíšovy výroky o s. č. v synoptických evangeliích lze rozdělit do tří skupin. (a) Výroky vyhlížející příchod s. č. na konci časů (v. t. parúsie). V nich je s. č. zřetelně eschatologickou, transcendentní postavou, jejíž příchod přináší konec všeho. Může být zdůrazněna nečekanost tohoto konce (Mt 24,26n.37-39; 24,42-44; Lk 17,22-37; 12,39-40; srv. Mt 10,23), ale také to, že přináší vysvobození (Mk 13,26 par. Mt 24,30; Lk 21,27), s postavou s. č. je spojen především motiv soudu (Mk 8,38 par. Lk 9,26; srv. Lk 12,8n), a to i tam, kde je zmínka o trůnu, sama o sobě vzbuzující spíše vladařské asociace (Mt 19,28; 25,31). Soudní asociace je patrná i v pašijní scéně výslechu před veleknězem, při němž Ježíš svým soudcům prohlašuje, že uvidí s. č. sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými (Mk 14,62): to, co se právě odehrává, je uvedeno do přímé souvislosti s posledním soudem (verze Mt 26,64 a Lk 22,69 tuto souvislost zdůrazňují formulací od nynějška uvidíte...). Příchod s. č. se někdy stává souhrnným označením posledních událostí (Mt 16,28 tak nahradil Boží království u Mk 9,1; srv. též Lk 18,7).

Motivy příchodu, oblaků, a trůnu v blízkosti Boží, které se v této skupině výroků v různých kombinacích společně s výrazem s. č. vyskytují, zřetelně naznačují, že je tu řeč o oné postavě, kterou vyhlíželo vidění v Da 7. Rozdíl je v motivu soudu, který v Da 7 není zdůrazněn (ale je přítomen v 1Hen), v tom, že pokud je řeč o příchodu s. č., jde o příchod shůry, z nebe na zem (a nikoli obráceně, jak je tomu patrně v Da 7), a konečně v tom, že Ježíš mluví o s. č. jako o konkrétní postavě (s urč. členem), nikoli jen v neurčitém přirovnání. Ježíš v těchto výrocích ovšem není se s. č. přímo ztotožněn, toto ztotožnění vyplývá jen nepřímo z kontextu, případně je možno pozorovat sklon tradice k jeho zdůraznění (srv. Mt 10,32n s Lk 12,8n; Lk 22,28-30 s Mt 19,28).

(b) Výroky o pozemském s. č. Na několika místech Ježíš mluví o s. č. v přít. či min. čase a souvislost zřetelně naznačuje, že mluví o sobě. Tak je tomu ve výrocích stavějících činnost s. č. do kontrastu s Janem Křtitelem (Mt 11,18n par. Lk 7,33n), bezdomovectví s. č. do kontrastu s liškami a ptáky (Mt 8,20; Lk 9,58; srv. EvTom 86), slovo proti s. č. do protikladu rouhání proti Duchu svatému (Mt 12,32 par. Lk 12,10), ve výroku o oprávnění s. č. odpouštět na zemi hříchy (Mk 2,10 par. Mt 9,6; Lk 5,24) a o tom, že je pánem nad sobotou (Mk 2,28 par. Mt 12,8; Lk 6,5), ve výkladu podobenství o pleveli (Mt 13,37). Na některých místech evangelijního podání můžeme sledovat variantní užití označení s. č. a já: srv. Lk 6,22 s Mt 5,11; Mt 16,13 s Mk 8,27. Zejména posledně jmenovaný případ by mohl naznačovat, že v době, kdy Matouš zpracovával Mk, bylo spojení s. č. vnímáno jako charakteristický znak Ježíšovy řeči.

(c) Výroky o utrpení a vzkříšení s. č. V úplnosti tuto dvojdílnou strukturu, navazující na schéma sz výpovědí o utrpení spravedlivého (nejvýrazněji vyjádřené v Iz 53), obsahují především tři tzv. předpovědi utrpení, které uvádějí všichni synoptikové (a v nichž se až na jednu výjimku opakuje označení s. č.): Mk 8,31 (par. Lk 9,22; Mt 16,21 tu uvádí výslovně, že Ježíš mluví o sobě); Mk 9,31 (par. Mt 17,22n; Lk 9,44); Mk 10,33 (par. Mt 20,18n; Lk 18,31n). Mt 12,40 v tomto smyslu konkretizuje výrok o znamení proroka Jonáše (srv. Lk 11,30), Lk 24,7 na tyto předpovědi odkazuje ještě ve výroku vzkříšeného Ježíše. Jedna nebo druhá část jsou obsaženy ve výrocích vyhlížejících ke vzkříšení s. č. (Mk 9,9; par. Mt 17,9), nebo naopak zdůrazňujících jeho utrpení (Mk 9,12 par. Mt 17,12; Mk 14,21 par. Mt 26,24; Lk 22,22; Mk 14,41 par. Mt 26,45). Významný je výrok Mk 10,45 (par. Mt 20,28; Lk 22,27), v němž Ježíš předkládá paradoxní obraz s. č., který nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil, vrcholným projevem této služby pak má být to, že dal svůj život jako výkupné za mnohé. Nejvýraznější smysl tento výrok dává, pokud jej lze chápat jako přeznačení představy s. č. jako nebeského vládce z Da 7.

3.2 Zvláštní skupinu tvoří výroky o s. č. v Janově evangeliu. I tam by bylo možné rozlišit uvedené tři typy – obraz eschatologického soudce (J 5,27), pozemského Ježíše (J 1,51; 3,13; 6,27.53; 9,35) a velikonoční události, která je u J označena jako vyvýšení, vystoupení či oslavení (J 3,14; 6,62; 8,28; 12,23.34; 13,31). Ve všech těchto variantách je však zřejmé jednak ztotožnění s Ježíšem, jednak důraz na to, že Ježíš je zároveň Syn Boží. To se objevuje důsledně na všech místech, kde se u J označení s. č. vyskytne, buď výslovně (J 1,49; 5,25; 3,16-18) nebo související zmínkou o Ježíšově (nebeském) Otci (J 6,27.57.65; 8,27n; 9,4; 12,26-28.44.49). Vezmeme-li v úvahu, že J na Ježíše vztahuje také absolutně stojící označení syn, zdá se, že s. č. tu tvoří jakýsi protipól Ježíšova synovství Božího a – aniž by byl zcela potlačen vztah k apokalyptickému obrazu z Da 7, hlavním obsahem označení s. č. se stává prostý důraz na Ježíšovo lidství.

3.3 Zbývající místa v NZ, kde se spojení s. č. vyskytuje, nepřinášejí k tomu, co již bylo řečeno, nic nového. Sk 7,56 (výslech Štěpána) je parafrází Ježíšova výslechu (Lk 22,69), naznačujícím naplnění Ježíšovy předpovědi. Žd 2,6 je citát Ž 8,5 a Zj 1,13; 14,14 jsou formulovány jako výslovné odkazy na Da 7.

3.4 S označením s. č. se pojí otázka po vztahu k historickému Ježíši. Na jedné straně je velmi pravděpodobné, že Ježíš toto spojení v nějaké podobě užíval – jinak lze těžko vysvětlit, že tradice zachovala tento termín jako charakteristický rys Ježíšovy řeči, ačkoli se neobjevuje v řádném raněkřesťanském vyznání. Na druhé straně se zvláště výroky o utrpení a vzkříšení s. č. svojí strukturou nápadně podobají těmto vyznáním (srv. 1K 15,3-5), takže je dost pravděpodobné, že byly formulovány až z povelikonoční perspektivy. Jestliže tedy Ježíš o s. č. mluvil, co měl na mysli? Myslel tím na sebe? A v jakém smyslu?

Uvažovalo se i o možnosti, že Ježíš spojení s. č. užíval v obecném smyslu jako semitského opisu pro člověk, případně jako záměrně odtažité sebeoznačení namísto přímého já, a teprve raná církev je propojila s apokalyptickou tradicí o spasiteli posledních dnů. Avšak vzhledem k pozorovatelné tendenci tradice Ježíše se s. č. ztotožnit jsou nejspíše autentické výroky, v nichž toto ztotožnění není výslovně obsaženo, a to jsou právě především eschatologické výroky o parúsii s. č.

Náznakem řešení by mohl být jeden rys, který je všem evangelijním výrokům o s. č. společný: zdůraznění konkrétního lidství. V tomto smyslu se i eschatologické výroky zřetelně liší od tradic, na které zřejmě odkazují, a tento důraz je zřetelně přítomen také v obou dalších skupinách výroků o s. č. Je dobře myslitelné, i když obtížně jednoznačně prokazatelné, že tento důraz má pochází od Ježíše a že byl důvodem, proč tento otevřený termín zvolil k vystižení své role ve vztahu k Božímu království, jehož příchod vyhlížel a vyhlašoval. Zdůraznil, co bylo v tradici vycházející z Da 7 jen naznačeno: klíčová postava Božího záchranného jednání bude nejen mít rysy člověka, ale bude to skutečný, konkrétní člověk. Jako charakteristické vystižení tohoto Ježíšova pojetí pak lze uvést dva z výroků o s. č. Mk 10,45 vyjadřuje radikalitu onoho přeznačení apokalyptické tradice: k té konkrétní postavě s. č. patří, že jeho posláním není dát si sloužit, ale sloužit; Ježíšova vlastní cesta toto poslání konkrétně naplňuje. Mk 8,38 a Lk 12,8n (v. t. sbírka Ježíšových výroků – Q) vyjadřuje otevřenost a zároveň jednoznačnost Ježíšovy vlastní role: vztah k onomu eschatologickému s. č. má v přítomnosti podobu vztahu k Ježíši.