Syn Davidův

heslo: Syn Davidův

autor: Roskovec Jan    
       
předcházející heslo: Syn člověka        
následující heslo: Syn Požehnaného

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. ben david, ř. hyios david, míněno syn krále Davida. Ve vlastním slova smyslu Šalomoun, Davidův následník na trůnu (2Pa 35,4; Neh 12,45; ž 72,1; Př 1,1; Kaz 1,1). V přeneseném smyslu jeden z obrazů spasitele, jehož očekávání se postupně rozvíjelo: davidovský král podle Boží volby (srv. 1S 16,1-13), očekávaný jako mesiáš ve smyslu Hospodinova slibu Davidovi 2S 7,11b-16 (Nátanovo proroctví); formulace této naděje se objevují v prorockých spisech: Iz 9,6; 11,1; Jr 33,20-22.25n; Ez 37,24n; Oz 3,5; Am 9,11. Ačkoli tento davidovský motiv je v židovských mesiášských očekáváních zřetelný, ne-li konstitutivní, samo spojení S. D. jako označení očekávaného spasitele se v židovské literatuře vyskytuje ojediněle – snad jen v ŽŠal 17,21.

V NZ je v tomto mesiášském smyslu za S. D. prohlašován Ježíš, a to jak výslovně tímto titulem (Mk 10,47n parr.; Mk 12,35 par.; Mt 1,1; 9,27; 12,23; 15,22; 21,9.15), tak nepřímo, či různými opisy (ze semene Davidova: Ř 1,3; z rodu Davida: Zj 22,16; kořen Davidův: Zj 5,5; 22,16). Literárně nejstarším dokladem tohoto vyjádření Ježíšova významu je raněkřesťanská vyznavačská formule, kterou Pavel cituje v Ř 1,3-4. Tato formule vykládá vyznání, že Ježíš je Syn Boží, a uvádí dvě skutečnosti, o něž se toto vyznání opírá: z hlediska těla (tj. po lidské stránce) Ježíšův davidovský původ, z hlediska Ducha (ze strany Boží) odkazuje na vzkříšení. Souvislost synovství Davidova a Božího je výslovně obsažena již v nátanovském zaslíbení (2S 7,14a) a vyplývá i z toho, že označení Syn Boží patřilo také v Izraeli k titulatuře králů. Formule prohlašuje Ježíše za potomka Davidova podle těla, a předpokládá tedy, že Ježíšova rodina svůj původ s davidovským rodem spojovala. To je historicky dobře představitelné, zájem o rodokmeny je v židovských rodinách té doby doložen. Parafrází pavlovské formule je patrně 2Tm 2,8, volně na ni může navazovat i lukášovské podání Pavlova kázání ve Sk 13,16-41 (zvl. vv. 23 a 33).

Důraz na to, že Ježíš pocházel z rodu Davida se dále objevuje v evangelijních příbězích o Ježíšově narození (Mt 1-2; Lk 1-2): David figuruje v obou Ježíšových rodokmenech (Mt 1,1-17; Lk 3,23-38), o jeho otci Josefovi je připomenuto, že pocházel z Davidova rodu (Mt 1,20; Lk 2,4), k davidovskému původu patří také zdůrazněné narození v Betlémě (srv. též J 7,42). U Lk se davidovský motiv navíc objevuje v andělském slovu Marii (Lk 1,32) a ve chvalozpěvu Zachariáše (Lk 1,69).

V rámci Ježíšova veřejného působení se davidovský motiv připomíná ve třech souvislostech. V příběhu o uzdravení slepého v Jerichu Ježíše slepý oslovuje jako S. D. (Mk 10,47 par. Mt 20,30; Lk 18,38n). Jelikož není doloženo, že by s davidovským mesiášem byla spojována očekávání uzdravujících schopností, odkazují výklady na tradice spojované se Šalamounem jako léčitelem a exorcistou (ZŠal). Druhou souvislostí je vyprávění o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma, při němž jásající zástup také zmiňuje naději obnovení davidovského království (Mk 11,10; Mt zde tento motiv zdůrazňuje: Mt 21,9.15, zatímco Lk jej potlačuje: Lk 19,28-40). Třetí souvislost je negativní: Ježíš ve sporu se zákoníky zpochybňuje davidovský původ jako charakteristiku mesiáše; zpochybňuje 2S 7 jako klíčový sz mesiášský text ve prospěch Ž 110, který byl v raném křesťanství užíván k interpretaci vzkříšení.

Na rovině redakčních tendencí je důraz na Ježíšovu souvislost s Davidem zřetelný u Mt a ve Zj. Matouš tak Ježíše charakterizuje na samém počátku svého spisu (Mt 1,1) a uvádí tento motiv v souvislosti s dalšími Ježíšovými uzdraveními (Mt 9,27; 12,23; 15,22); zdůraznění při Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma bylo již zmíněno. Kniha Zj v ústřední scéně představuje spasitele kumulací symbolických označení jako lva z pokolení Judova, potomka Davidova a Beránka (Zj 5,5-6), davidovský motiv připomíná také Zj 3,7 (odkaz na Iz 22,22) a v samém závěru (Zj 22,16).