Deuteronomistické dějepravné dílo

heslo: deuteronomistické dějepravné dílo

autor: Prudký Martin
autor: Rückl Jan  
       
předcházející heslo: deuterokanonické knihy        
následující heslo: Deuteronomium

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků termín moderní biblistiky; označuje hypotetický útvar souboru sz knih Dt, Joz, Sd, 1S, 2S, 1Kr a 2Kr, jež jsou chápány jako kompoziční celek, který ve svébytném pohledu představuje dějinný příběh Izraele od daru Tóry (Zákona) a vstupu do zaslíbené země až po babylónský exil. Jazykově i ideově tento celek vychází z Deuteronomia, odtud jeho označení.

1. Hypotéza.

1.1. Společné rysy jazykové i ideové (např. důraz na výlučné uctívání jediného Boha a centralizaci kultu) byly v uvedených knihách pozorovány již literární kritikou 19. stol. (W. M. L. de Wette, H. Ewald, A. Kuenen), stejně tak narativní vztahy mezi Dt a knihami Předních proroků (srv. např. Dt 28,63-68 a závěr 2Kr). J. Wellhausen se domníval, že knihy Sd, S a Kr prošly několika deuteronomistickými redakcemi krátce před zánikem judského království a v době babylónského exilu, nechal však otevřenou otázku, zda v těchto knihách pracovali stejní nebo různí redaktoři. S ucelenou hypotézou a s označením d. d. d. (deuteronomistisches Geschichtswerk = dtr. dějepravné dílo; standardní zkr. DtrG) vystoupil v r. 1943 M. Noth. Domníval se, že d. d. d. vzniklo jako samostatná a koherentní literární kompozice; autorem této kompozice byl tzv. deuteronomista, který v exilní době (asi v pol. 6. stol. př. n. l.) za užití starších pramenů popsal dějinnou cestu Izraele od moábských plání (Dt 1-Joz 2) do bab. zajetí (poslední zmíněnou událostí je omilostnění Jójakína r. 562). Deuteronomista však nepracoval jen jako redaktor starších látek, nýbrž byl svébytným spisovatelem a teologem a vylíčil dějiny Izraele hodnotícím způsobem. Měřítkem mu byl zejména nárok výlučného uctívání Hospodina; základní vinou, jež strhává jednotlivce i celý lid do záhuby, je služba cizím božstvům (viz modla). Efektu koherentního celku dosáhl deuteronomista zkomponováním programových pasáží, kterými zároveň rozdělil dějiny Izraele do několika epoch. Některé tyto texty jsou podány jako řeči významných postav (Dt, Joz 1; 23; 1S 12; 1Kr 8), jinde si bere slovo sám vypravěč (Joz 12; Sd 2,6-19; 2Kr 17). D. d. d. je uvozeno vyhlášením Zákona (Dt), podaného jako Mojžíšova řeč před vstupem Izraele do zaslíbené země a sloužícího jako výkladový klíč k následujícím dějinám (poslušnost zákona přinese Izraeli požehnání, neposlušnost přivodí Hospodinův hněv a trest). Následuje období obsazení země, vymezené Boží řečí k Jozuemu (Joz 1) a závěrečnou Jozueho řečí k lidu (Joz 23). Cyklické události doby soudců (odpadnutí od Hospodina – trest – pokání – záchrana skrze soudce) jsou ohraničeny programovým úvodem Sd 2,6-19 a řečí posledního soudce Samuela (1S 12), která zároveň uvádí dobu královskou. Další předěly jsou vyznačeny Šalomounovou řečí při posvěcení chrámu (1Kr 8) a shrnujícím komentářem po pádu severního Izraele (2Kr 17). Dílo končí pádem Jeruzaléma a odchodem judského obyvatelstva do babylónského a egyptského exilu (2Kr 25). Hlavním záměrem díla bylo podle Notha představení zániku izraelského a judského království jako spravedlivého trestu za neposlušnost lidu a jeho vůdců. Noth se domníval, že deuteronomista považoval Hospodinův soud za konečný a do budoucna neviděl pro svůj lid žádnou naději.

1.2 Nothova hypotéza se široce prosadila a v 2. pol. 20. st. byla upravena a rozpracována do několika variant. Především byla opuštěna představa jednoho autora díla a badatelé si více všímali pasáží odrážejících spíše optimistický pohled na budoucnost Izraele a davidovské dynastie. F. M. Cross rozlišuje předexilní základní kompozici díla, které původně končilo v 2Kr 23,25, a jeho exilní doplnění ve zbytku 2Kr (model blokový). Podle Crossových žáků (R. Nelson, A. D. H. Mayes) však exilní přepracování zasáhlo i mnohé texty uvnitř prvního bloku (Joz 23; 1Kr 8; 2Kr 17 aj.). R. Smend a jeho žáci (W. Dietrich, T. Veijola) vycházejí z Nothova postulátu sbírky vytvořené v exilní době a definují řadu jejích pozdějších redakcí a přepracování (göttingenský model vrstev).

1.3 Současná diskuse. Od 80. let minulého st. se někteří badatelé (J. Van Seters, S. L. McKenzie) vracejí k Nothově myšlence jednoho deuteronomistického autora, jsou však skeptičtější ohledně možností rekonstruovat deuteronomistovy prameny; zaznívá i názor, že hypotézu d. d. d. je třeba opustit, neboť deuteronomistické redakce v knihách Předních proroků jsou natolik heterogenní, že neumožňují usuzovat na existenci svébytného a koherentního díla. Jisté je, že d. d. d. nikdy nebylo napsáno na jednom svitku). Knihy d. d. d. byly pak revidovány také v perské době (např. Dt 7; 12,2-7; Sd 3,1-6) a srovnání LXX a MT ukazuje, že redakce knih Předních proroků pokračovala i v helénistické době.

2. Rysy textů. Dějinná cesta lidu Hospodinova není v d. d. d. vylíčena nezaujatě, nýbrž v perspektivě nároků Tóry, zejména požadavků výlučného uctívaní Hospodina a centralizace kultu (Dt 6,4-5; 12-13). Jednání izraelského lidu jako celku i jednotlivých postav, např. králů, je podáno buď jako konání poslušné Zákonu, a proto požehnané a zdárné, nebo jako neposlušné Zákonu, nevěrné, a proto vedoucí do záhuby. Tomuto přístupu odpovídá charakteristický parenetický styl a frazeologie (např. střez se[, abys nedělal] Dt 12,13; nezapomeň [na Hospodina, na smlouvu aj.] Dt 4,23; 9,7; konat, co je dobré [var. zlé] v očích Hospodinových Dt 4,25; 6,18; Sd 2,11; 1S 15,19; 1Kr 16,7; 2Kr 15,3.9.18.24.28.34 aj.; modloslužba jako klanění se a sloužení bohům cizím Dt 5,7n; 11,16; Joz 23,16; 1S 8,8 aj. či chození za za cizími bohy Dt 6,14; 8,19; 28,14; Sd 2,12; 1Kr 11,10 aj.). Typická pro d. d. d. je také frazeologie spojená s pojetím chrámu jako domu pro Hospodinovo jméno (Dt 12,5; 2S 7,13; 1Kr 8,16 aj.), odmítající představu, že v chrámu sídlí Hospodin sám. Uvedené rysy lze nalézt také v některých jiných textech SZ mimo d. d. d., zejména v knize Jeremjáš, která zřejmě prošla deuteronomistickou redakcí.

3. Svým realisticky podaným a ideově integrovaným obrazem předexilních dějin Izraele jako smysluplného celku působí knihy d. d. d. dodnes nejen jako základní rámec náboženské dějepravy (např. v katechezi), nýbrž i jako jeden z nejdůležitějších pramenů historiografie starověkého Izraele. V. t. Přední proroci a hesla k jednotlivým knihám d. d. d.