Člověk

heslo: člověk

autor: Balabán Milan    
       
předcházející heslo: číšník        
následující heslo: čočka

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. 'ádám, řec. anthrópos, lat. homo. Viz též Adam a antropologie biblická.

1. Č. vzniká bez předpokladů (z ničeho – pusto a prázdno Gn 1,2) jakožto akt Božího stvoření (hebr. b-r-', řec. ktizó, poió), tj. aktu, který přísluší jedině mimosvětskému Tvůrci. Podle Gn 1 je stvoření č-a vrcholem Božího stvořitelského díla. Stvořen byl č. z prachu (hebr. `áfár – Gn 2,7), tedy z něčeho nicotného, až potupného, blízkého podsvětí (Iz 65,25). Není to božská bytost, to platí i o králi. Je křehký, pomíjející, smrtelný. To je výrazně vyjádřeno zvl. v žalmech (např. Ž 90) a v knize Kazatel (už v úvodu: pomíjivost, samá pomíjivost). Již z toho, co jsme pověděli, je zřejmé, že biblické výroky nelze chápat jako alternativu vývojové teorie, ale jako určení smyslu lidské existence.

Touha po nesmrtelnosti, typická pro pohanský okruh náboženských ideí (sr. Epos o Gilgamešovi), je z hlediska izraelské víry nepatřičná.

2. Č. byl stvořen jako muž a žena (Gn 1,27b), tedy v zásadní podvojnosti. Tady lze zaslechnout protest proti myšlence mytického hermafroditismu, který měl být výrazem dokonalosti: Žena je ku pomoci muži (Gn 2,18; terminologicky muž – 'íš; žena – 'iššá Gn 2,23b. Je zásadní rozdíl mezi Bohem a člověkem jako mezi Stvořitelem a pouhým stvořením, nebem (sr. Ž 115,3; Mt 6,9 – Otec v nebi) a zemí, kterou dal Hospodin lidem (Ž 115,16). Mýtické překračování pohraničí mezi naším a zcela jiným světem (různá vstupování na nebesa) SZ prudce napadá a odmítá (sr. např. Ž 139,1-10; Ez 28 – polemika proti týrskému králi nebo božstvu: jsi člověk, a ne Bůh... – Ez 28,2).

3. Vyznačen však je i rozdíl mezi č-em a mimolidským stvořením, živočišstvem. Zvířatům má člověk vládnout (Gn 1,28; Ž 8), to znamená být vždy jejich odpovědným správcem. Nesmí připouštět splývání lidského a zvířecího světa, jak se to děje v babylónském okruhu v postavě Enkiduově. Na druhé straně si má být č. vědom toho, že jeho pozemský úděl je totožný s údělem mimolidských živočichů (Kaz 3,18n) .

4. Č. byl stvořen jako Boží obraz (Gn 1,27), představitel Božích úmyslů a cílů v našem světě. Duchovní radiace tohoto obrazu nepřestává působit ani po smrtelném lidském selhání v prototypické Zahradě Boží(Gn 2), po vyhnání z ráje (Gn 3,22-24). Č. propadl hříchu, ale Hospodinova záchrana jej pronásleduje (Ž 139,3nn) či provází (Ž 23,6). Tělem (hebr. básár dosl. maso) i duší (hebr. nefeš mysl, nitro, síla) náleží Bohu. Ostatně se tu nejedná o nějaký dualismus platónského nebo jiného rázu, č. je duše, č. je tělo. Č. dosahuje definitivního dovršení v bytostné jednotě těla a duše, jinak řečeno: tělo je médium ducha (Coreth). Č. není (na rozdíl od zvířat) živ a syt toliko chlebem, ale především slovem z Božích úst (Mt 4,4). Je-li člověk jako č. jednotou těla a tělo oživující duše, je Duch Boží darem navíc, darem, který vede ke konečnému cíli Božích cest s č. (Ž 51,13: Ducha svého svatého mi neber!).

5. V pozoufání nad životem bez smyslu nabízí biblická zvěst všem lidem záchranu z čiré milosti Boží skrze obět (Iz 53). To se v plném smyslu uskutečňuje podle křesťanského svědectví v Ježíši Kristu (J 12,38). V Ježíši z Nazaretu, Novém člověku (Adamovi) je nastolena možnost i nutnost nového lidství, jež je korunováno vzkříšením a věčným životem (1K 15,45-47; závěr Apostolika).

V. t. duše, mysl, srdce, vůle.