Zmrtvýchvstání

heslo: zmrtvýchvstání

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: zmocnit se        
následující heslo: znak

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků výraz převážně užívaný k označení skutečnosti, jíž vyvrcholil příběh Ježíše Krista (Velikonoce). V NZ a křesťanské tradici bývá výraz z. užíván záměnně s termínem vzkříšení. Řec. ekvivalenty jsou anastasis, anistémi a egeiró. Jako z. je v ČEP překládáno anastasis ve Sk 2,31; 17,32; 23,6; Ř 1,4; 1K 15,12.13.21.42; Fp 3,11 (exanastasis). Jinde je tento řec. termín překládán jako vzkříšení, resp. vstát (např. Sk 24,15). Český překlad (zmrtvých-) již doplňuje to, co řec. termín výslovně nevyjadřuje, tj. že jde o skutečnost přesahující bariéru smrti (sr. L 20,35 s par. Mt 22,30, kde se předpokládá, že čtenáři znají židovskou představu o konečném vstání jakožto vzkříšení mrtvých).

Řec. výrazy, které jsme právě vyjmenovali, mají v Septuagintě jako svůj nejčastější hebr. podklad výrazy odvozené od kořene q-w-m – vzpřímit se, vstát a jsou užívány a v křesťanském prostředí běžně chápány v metaforickém smyslu pro naději ve smrti, vstup do nového života. Jejich původní význam byl procitnout, povstat, vztyčit (se); anastasis byl už dříve pojem srozumitelný i pro řecky mluvící, egeiró (exegeiró), se v tomto významu (většinou jako překlad q-w-m hi.) prosadilo v řeckém jazyce až pod vlivem křesťanství . České překlady, zejména Kral. a ČEP vystihují prolínání těchto pojmů v řečtině a současně se téměř důsledně vyhýbají překladu egeireó jako vstát z mrtvých a drží se překladu vzkřísit, vzkříšení.

Základním významem uvedeného hroznu výrazů je

a) vyjádřit dění, které je svou podstatou závislé na Bohu. Bůh vzkřísil Ježíše, Bůh křísí mrtvé. U slovesa anistémi bylo třeba zdůraznit, že Bůh je subjektem takového dění (např. Sk 2,24), ve slovese egeiró je to většinou vyjářeno již tím, že je užito v pasivu – předpokládá nevyslovené Boží jméno (tzv. passivum divinum). Vzkříšení bylo zase více vázáno na apokalyptickou představu obecného vzkříšení spojeného s kosmickou proměnou (1Te 1,10). Jen spojením obou řec. pojmů bylo možno vyjádřit alespoň něco z velikonoční zkušenosti prvních křesťanů: Ježíšovu novou přítomnost, která není důsledkem jeho předmětného znovuoživení (ve smyslu resuscitace), ale stala se novou skutečností, otevřením absolutní budoucnosti, která zakládá nejhlubší naději, k níž se vztahují křesťanská vyznání (sr. též království Boží, věk, eschatologie).

b) Výroky o vzkříšení a z. vyjadřují, že křesťanská eschatologie neznamená omezení života ve smyslu postexistence duše, astrálního bytí, nebo bytí stínového jako je tomu v řeckých starověkých představách o životě v podsvětí (hádu). Nejde ani o splynutí s Bohem, ale o tělesnost ve smyslu individuality (tělo – obličej, hlas, dotek – jako nositel identity), která je však ovládána Božím duchem, jak o tom mluví 1K 15,35-49.

Viz vzkříšení, vzkřísit.