Div

heslo: div

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: dítě        
následující heslo: divadlo

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. deriváty kořene p-l-' – pele', miflá'á (např. Ž 77,12; 105,5; Ex 3,20), nebo mofét (Jl 3,3); řec. nejčastěji teras (např. Ř 15,19; Sk 2,19.22; 4,30; Žd 2,4), v 1K 12,29 je pojem moc činit divy překladem řec. dynamis. Mimořádný, překvapivý, až šokující jev vzbuzující údiv, který lze zařadit do širší kategorie zázraku, do níž patří ještě znamení (hebr. 'ót; řec. sémeíon) a mocný čin (řec. dynamis). Jde často o jevy z hlediska obecného vědomí své doby nevysvětlitelné, přičemž výraz d. vyjadřuje jejich nečekanost, znamení, že jde o odkaz k dosud nepoznané (hříchem zastřené) hlubší skutečnosti s obecným dosahem, a mocný čin je výraz, který naznačuje povahu takového jevu. Vzhledem k tomu, že Bohu není v biblickém myšlení nic nemožné (Gn 18,14;Mt 19,26), není pro d. rozhodující rozlišování věcí přirozených a nadpřirozených.

1. V SZ je divem Boží jednání jak v přírodě tak v dějinách. Za div je považováno hřmění hromu (Jb 37,5), dráhy nebeských hvězd (Jb 9,9n) či utvoření člověka v mateřském lůnu (Ž 139,13n). Za d. a Boží zásah do dějin (tresty) jsou považovány např. egyptské přírodní pohromy (Ex 3,20), zejména však dějinné vedení Izraele (Neh 9,17), dílo záchrany a spásy (Ž 118,23), často paralelní výraz se skutky Hospodinovými (Ex 15,11; Ž 77,12).

2. V NZ je d. v lukášovské teologii (Skutky apoštolů) a v ep. Židům chápán kladně, jako projev Boží moci, příznačný pro působení Ježíšovo, není však hlavním argumentem pro víru. V J 4,48 se dává přednost víře, která se o d. neopírá, v Mt 24,24 čteme varování před d-y falešných mesiášů a lžiproroků (pod. 2Te 2,9). V. t. prorok.

Ježíšovy d-y nejsou termínem teras označovány. Některá vyprávění o nich jsou ovlivněna sz. vyprávěním o d-ech Eliáše a Elíšy (2Kr 2.4). Jde většinou o uzdravování, formálně blízké praktikám, které dnešní religionistika chápe jako šamanismus. Teologicky běží o znamení, která mají čtenáře upozornit na Ježíšův bezprostřední vztah ke Stvořiteli. U přírodních d-ů nelze dějinný základ zjistit, v tradici i v literárním zpracování lze zřetelně sledovat jen jejich teologickou a literární funkci, a to např. jako prostředku k interpretaci Večeře Páně – tak u nasycení zástupu Mk 6,30-44 parr. a Mk 8,1-10 par.; srv. J 6,1-15, jinde znázorňují svrchovanou moc Ježíšova působení nad silami chaosu (chození po vodě – Mk 6,45-51 parr.; moře). V NZ chybí d-y samoúčelné a trestající, viz L 9,51.

3. Souhrnně lze povědět, že d-y mají v ježíšovské tradici několikerou funkci. (a) Jde o ohlas skutečných událostí a neobvyklých činů, které byly pro Ježíše příznačné, i když nedovedeme přesně určit, jak by je bylo možno hodnotit z dnešního hlediska. (b) V pozadí tradice o Ježíšových d-ech lze vysledovat lidovou apologetickou a misijní tendenci, kterou autoři kanonických textů sdílejí jen z části a většinou varují před tím, aby se o ni víra opírala (ve vztahu ke znamení zejm. 1K 1,22; L 11,29n par. – Sbírka Ježíšových výroků). (c) Pozitivně jde z dnešního hlediska o upozornění na předběžnost každého obrazu světa. D-y (totéž platí o zázracích) nelze užívat jako relativizaci přírodovědeckých poznatků, lze je však vnímat jako varování před zabsolutněním našeho obrazu světa. Nejhlubší smysl d-ů jako znamení je odkázat k horizontu přírody a dějin, který přesahuje svět, v němž žijeme, a který nemůžeme uchopit jako celek. Vyprávění o d-ech spojená s pomocí člověku vnímá víra jako předjímku (anticipaci) této poslední (eschatologické) skutečnosti jako naděje pro člověka. K předmětné, fyzikální stránce této skutečnosti přesahující naši zkušenost, se víra vyjádřit nemůže a – je-li upřímná – ani nechce.

V. t. mocný čin; zázrak; znamení; Markovo evangelium – oddíl 5.