Kněžský kodex
heslo: Kněžský kodex
autor: Rückl Jan
předcházející heslo: kněžské roucho
následující heslo: kniha
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
termín vytvořený moderní bibl. kritikou, označuje jeden z hlavních spisů rozpoznaných v Pentateuchu (Tóře). K. k. (či kněžský spis) obsahuje soubor historických a zákonných tradic shromážděných v rámci souvislého narativního celku. Od jiných tradic Pentateuchu se toto dílo odlišuje zvláště svým jazykem a kosmologií, která se vyznačuje zejm. koncentrickou vizí světa a Izraele, jejichž střed je tvořen pouštní svatyní popsanou v Ex 25-40. Tato svatyně je předobrazem a symbolem jeruzalémského chrámu.
1. Hypotéza
1.1. Výraz K. k.
pochází z něm. Priesterschrift, zkracovaného až do dneška písmenem P
. Identifikace K. k. sahá svým způsobem až k samotným poč. moderní bibl. kritiky: od konce 18. st. vedlo rozpoznání dvou odlišných (a částečně si odporujících) vyprávění o stvoření světa v Gn 1 a Gn 2-3 k tomu, že Gn 1 bylo považováno za počátek starobylého elohistického pramene
(elohistische Grundschrift či E1) datovaného na konec 2. nebo poč. 1. tis.; tato tradice byla dlouho považována za nejstarší pramen Pentateuchu, vyznačující se zejména svým stylem, svojí silně teokratickou ideologií a důrazem na bohoslužbu a obřady. Ve druhé pol. 19. st. byla nicméně starobylost tohoto pramene stále více zpochybňována. V r. 1866 K. H. Graf ukázal, že legislativní části spisu a částečně i rituální předpisy Lv a Nu již ve skutečnosti předpokládají zákony Dt a musí tedy nutně být pozdější než reforma provedená Jóšijášem (640-609); ve skutečnosti jsou podle Grafa tyto zákony charakteristické pro poexilní judaismus Druhého chrámu. J. Wellhausen a A. Kuenen navázali na Grafovy práce a aplikovali jeho závěry na celý spis, tedy i na narativní oddíly; Kuenen zavedl pro označení tohoto spisu výraz Priesterschrift pro vyjádření skutečnosti, že autor díla zjevně patřil ke kněžským kruhům jeruzalémského chrámu. Oba tak vytvořili tzv. novou
teorii pramenů, podle které je K. k. (P) posledním pramenem
Pentateuchu vznikajícím po spisu Jehovisty
(JE) z 9./8. st. a jóšijášovském Dt (D). Stejně jako pramen JE vypráví i P příběh o původu lidstva a Izraele od stvoření světa (Gn 1) do Mojžíšovy smrti (Dt 34), popř. do dobytí země (Joz), přičemž do centra tohoto příběhu staví svatyni a bohoslužbu. Zjevení zákona na Sínaji je v P do jisté míry nahrazeno zjevením předpisů týkajících se svatyně (Ex 25-31), po kterém následuje podrobné vylíčení její stavby (Ex 35-40) a vysvěcení prvních kněží (Árona a jeho synů), bezprostředně následované zahájením obětní bohoslužby (Lv 8-9). Hlavní legislativní
oddíly, zejm. detailní předpisy pro obětní (Lv 1-7) a očistné (Lv 11-16) rituály (Lv 1-7), byly považovány za pozdější dodatky, které byly ke spisu přidány postupně v době perské vlády v Judsku mezi rekonstrukcí chrámu (520-515) a konečnou edicí Tóry za Ezdráše (398). Přestože část těchto rituálních předpisů pochází z doby prvního chrámu, jejich kodifikace typicky odráží vývoj judaismu doby druhého chrámu a rostoucí vliv kněžských kruhů v Jeruzalémě.
1.2. Jedna z nejdiskutovanějších otázek současné doby se týká konce K. k. Již Wellhausen a Kuenen si byli v tomto bodě velmi nejistí; P podle nich mohl končit buď Mojžíšovou smrtí v Dt 34 či dobytím a rozdělením země v Joz. Ve skutečnosti pasáže přisuzované P v Dt a Joz jsou velmi fragmentární a neumožňují rekonstrukci souvislého textu; navíc text P v Dt 34,1.7-9 neobsahuje zprávu o Mojžíšově smrti, která je předpokládána, ale nevypráví se o ní. Před několika lety proto začali někteří badatelé hájit myšlenku, že závěr P se nachází někde dříve v textu Pentateuchu, buď v Numeri či – pravděpodobněji – ve vyprávění o teofanii na Sínaji v Ex a Lv. Podle některých badatelů se text P uzavírá stavbou svatyně na poušti (Ex 40); podle jiných dílo vrcholí zahájením obětní bohoslužby (Lv 9), nebo dokonce velkým rituálem očisty svatyně a lidu v Lv 16. Zdá se, že pasáže připisované tradičně P v Nu, Dt i Joz byly přidány v nějakém pozdějším stádiu formování Pentateuchu, kdy K. k. byl již spojen s jinými tradicemi v rámci jednoho dokumentu (Mojžíšovy Tóry
).
2. Struktura, kosmologie a jazyk
2.1. Vyprávění P o stvoření se odlišuje od ostatních tradic Pentateuchu svým popisem stabilního a uspořádaného kosmu, který ilustruje absolutní vládu Boha stvořitele nad svým stvořením. Příklad tohoto velmi schematického pojetí dějin je dán již ve zprávě o stvoření Gn 1,1-2,3, kde Bůh stvořitel činí obyvatelným prapůvodní chaos (hebr. tóhú wávóhú) vyznačením řady základních oddělení – mezi dnem a nocí, nebesy nahoře a nebesy dole, vodou a zemí, atd. (hebr. výraz b-d-l v hifílu – oddělit
– je jedním z leitmotivů textu, sr. Gn 1,4.6.7.14.18), kterými jsou různým typům jsoucen přidělena přesná místa. Celé kněžské dějiny počátků jsou založeny na tomto principu a postupují podle přísně soustředného schématu, ve kterém je možné rozpoznat tři hlavní části: dějiny počátků lidstva (Gn 1-11*), v jejichž závěru je celek lidstva rozdělen na národy každý podle svého jazyka a svého kmene
; dále dějiny praotců Abrahama, Izáka a Jákoba (Gn 12-50*), které následně ústí do dějin Izraele (Ex-Lv*). Tomuto trojčlennému dělení odpovídá chápání Božího zjevení jako zjevení postupného: podle P se Hospodin zjevuje lidstvu jako hebr. 'elóhím Bůh
(viz již Gn 1,1-2,3, ale sr. ne-P tradice v Gn 4,26!), patriarchům pak jako hebr. 'él šaddaj Bůh silný
(viz Gn 17,1); avšak pouze lidu Izraele se dává poznat pod svým opravdovým jménem jako JHWH (Ex 6,3). Toto schéma odpovídá typu monoteismu, který můžeme charakterizovat jako inkluzívní (na rozdíl od monoteismu exkluzívního např. v Deuteroizajášovi): podle kněžských písařů je Hospodin v různých podobách uctíván všemi lidmi na světě, avšak jen jedna socioetnická skupina, sama sebe nazývající Izrael
, zná pravé jméno Boha stvořitele, a může ho tak řádně uctívat. Tento poznatek vysvětluje hlavní smysl K. k.: dějiny počátků vrcholí u P Hospodinovým zjevením Mojžíšovi v době pobytu lidu v Egyptě; cílem exodu však již není dobytí země (o kterém P nevypráví), ale stavba svatyně (Ex 25-31; 35-40) a zjevení hlavních rituálů potřebných k obětní bohoslužbě (Lv 1-16). V P se tak Izrael stává kněžským národem
v kontextu všeho stvoření.
2.2. Závěr P pak vytváří inkluzi se zprávou o stvoření a začátkem líčení počátků lidstva: stavba svatyně je v jistém smyslu pokračováním stvoření světa, jak to ostatně zdůrazňují paralely mezi Gn 1,1-2,3 a Ex 39-40 (sr. zejm. Ex 39,43 – Gn 1,31; Ex 39,32 – Gn 2,1; Ex 40,33 – Gn 2,2). Svatyně je v P chápána jako mikrokosmos symbolizující dokonalost a harmonii, které panují ve stvoření. Stejně jako vyprávění Gn 1 popisuje uspořádání prvotního chaosu do pevného a harmonického řádu, stavba svatyně vytváří odstupňovaná oddělení velesvatyně
(nejposvátnější část svatyně), zbytku svatyně, nádvoří chrámu, izr. tábora a okolního světa. Tato oddělení mají umožnit, aby sféry posvátného a profánního existovaly pospolu a zároveň byly pečlivě rozlišeny a diferencovány (oddělení velesvatyně a zbytku svatyně používá rovněž hifílu slovesa b-d-l – viz Ex 26,33 – a odkazuje tak explicitně na Gn 1). Funkcí hlavních rituálů popsaných v Lv 1-16 tedy je buď umožnit přiblížení se k božstvu (zejména prostřednictvím obětí) při respektování těchto zásadních oddělení (rituály udržování kultu – Lv 8-9) nebo znovunastolení těchto oddělení v případě jejich narušení (rituál obnovení kultu, viz zejm. Lv 16). Tento zájem o pečlivě uspořádaný a vyjádřený společenský a kosmický řád, který je často neprávem považován za ritualismus, odráží ve skutečnosti jeden základní aspekt kosmologie a teologie P. Podle P Hospodin před potopou udržoval s lidmi blízký vztah, který nakonec vyústil ve zmatek a všeobecné rozšíření násilí (Gn 6,11-13 P), jež vedly k potopě a návratu božstva na nebe (Gn 9,13-16 P). Stavba svatyně umožňuje návrat božstva na zem, Bůh přichází přebývat uprostřed
Izraele (hebr. šáchan betóch , viz Ex 25,8; 29,45-46; Ex 40,34-35), a stavba svatyně je tak – v Izraeli – částečným obnovením původní blízkosti mezi Bohem stvořitelem a jeho stvořením; oddělení týkající se svatyně a rituály, které je provázejí, slouží zároveň napříště jako záruka, že již nedojde k dřívějším zmatkům a oddělení posvátného a profánního, lidského a božského, zůstane zachováno.
2.3. Charakteristická teologie P se odráží rovněž ve zvláštním jazyce a literárně kompozičních prostředcích tohoto spisu. Strukturující roli tu hrají zvláště chronologické a genealogické údaje. Různé literární postupy podtrhují absolutní vládu Boha stvořitele nad jeho stvořením. Při líčení několika významných epizod předvěku se P např. často uchyluje ke schématu příkaz/splnění; toto schéma je vždy uzavřeno stejnou formulí: X učinil, jak mu Hospodin přikázal
, která ukazuje účinnost Božího slova (jako již v Gn 1), které není možné neuposlechnout. Zároveň však pro P charakteristická snaha o neustálé rozlišování a klasifikaci se odráží v jeho rozvinutém jazyku.
3. Význam a důrazy
Podobně jako jiné tradice ze 6. st., jako např. deuteronomistické dějepravné dílo
, se K. k. snaží znovu definovat identitu Izraele
po bab. exilu a zániku království. Základní odlišnost P od ostatních tradic Pentateuchu spočívá v myšlence, že identita Izraele je určena zásadně, ne-li výhradně, svatyní, či, jinak řečeno, druhým Jeruzalémským chrámem. Zánik monarchie a konec politické autonomie nejsou pro P katastrofou, ale jsou naopak příležitostí, aby se společenství druhého chrámu soustředilo na poslední autentickou judskou instituci, která přežila exil, tj. na chrám. Nicméně na rozdíl od předexilního chápání chrámu, které úzce spojovalo jeruzalémský kult a království (tato koncepce přetrvává i u některých proroků po návratu z exilu, viz např. Ez 40-48), není již chrám pojímán jako palác
ochranného božstva davidovské dynastie (hebr. jhwh cevá'ót čili Hospodin zástupů
), ale – ve shodě s pro P charakteristickým inkluzívním monotheismem (viz výše 2.1.) – jako svatyně Boha, stvořitele nebe a země, kterého uctívají všechny národy, aniž by o tom věděly, a který si zvláštním vyvolením určil Izrael
(tedy komunitu druhého chrámu v Jeruzalémě), aby mu vykonával bohoslužbu. Hospodinův kult je tak v P povýšen ze stavu národního (královského) kultu do funkce kultu světového (viz např. ještě Mal 1,7); tomu odpovídá, že Izrael si může podle P zachovat svoji sociální, náboženskou a kulturní identitu v kontextu perské říše jen pokud naplní své povolání být kněžským národem
světa. Pro kněžské písaře, kteří sepsali P, je toto dílo zakladatelským mýtem
malé judské komunity shromážděné kolem druhého chrámu v Jeruzalémě (kde byl K. k. pravděpodobně redigován na konci 6.st.) jakožto komunity postmonarchické. V tomto smyslu již vytváří K. k. základy toho, co se postupně stalo judaismem druhého chrámu.