Báseň

heslo: báseň

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: Basemat        
následující heslo: Bášan

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků literární žánr

Biblické básnictví, podobně jako starověké b. vůbec, zahrnovalo širší okruh literatury, než dnes. Vázanou řečí byly psány i naučné a některé vědecké spisy.

Hebr. poezie je především náboženská, jejím základním projevem jsou rozmaniteé typy modliteb – žalmy. Podobně jako antická poezie nezná hebr. poetika rým. Je založena na rytmu a připomíná některé druhy moderní volné poezie. Na rozdíl od ní však jsou žalmy písněmi, které patřily k liturgii spojené přímo nebo nepřímo s kultem v Jeruzalémském chrámu či v synagogální bohoslužbě. Od doby helénistické jsou např. v záhlaví žalmů doloženy pokyny pro jejich provozování, které dnes nejsou zcela srozumitelné. Jejich dvojí určení, pro (ČEP) Davida, Šalomouna atd. a pro předního zpěváka, je patrně označením jejich příslušnosti k určité skupině písní spojené s připomenutou osobou (snad by bylo lépe překládat k Davidovi atd.) a instrukcí o jejich provedení, nápěvu či rytmu (někdy zřejmě vystupoval do popředí víc rytmus či tempo než melodie), kterou znal přední zpěvák. Tento pokyn je občas doplněn konkrétnějším údajem, např. podle ´Němé holubice dálek´ (Ž 56).

Vlastními poetickými prostředky jsou především metafory (Hospodin je můj pastýř – Ž 23), a stylistické figury, např. paralelismy, chiasmy, koncentrické kompozice či akrosticha.

Druhy žalmů souvisejí s různými příležitostmi a účely, jejich užití v bohoslužbě: vyznání, pokání, chvalořečení (doxologie), požehnání, hymnus, nářek, žalozpěv aj., jejich účinnost je dána jak hloubkou duchovního zážitku (témata jako model spravedlivého života, utrpení spravedlivého, vlastní dějiny jako posila a inspirace, otázka viny a odpuštění), tak i jeho spojením s dějinnými zkušenostmi a tradicemi (exodus, deportace do Babylóna, konflikty s nepřáteli, zesvětštění a soud).

Doba pozdního helénismu a prvního století světové římské říše byla obdobím renezance žalmů mimo kánon SZ máme doloženu bohatou tvorbu: Žalmy Šalomounovy, Chvalozpěvy z Kumránu (1QH; žalmy ze 4. jeskyně), Benedictus a Magnificat z L 1 aj.

Krásným příkladem hebrejské milostné poezie je Píseň písní.

Řecké básnictví, inspirované tragedií (Euripidés), odhalilo v helénistické a v novozákonní době osobní lidské vztahy jako základní téma. Básnické části novozákonních spisů (žádný z nich není básní, eposem nebo sbírkou žalmů jako celek) jsou ovlivněny Písmem (naším Starým zákonem), konkrétně jeho řeckou verzí – Septuagintou. Zřetelné je to zejména v hymnických oddílech L 1 a 2, jiné části např. tzv hymnus lásky z 1K 13, mají své žánrové obdoby v helénistických náboženstvích. Téma osobních vztahů, které bylo v helénistickém prostředí téměř únikovou reakcí na ztrátu důvěry ve smysl dějin (osudové pojetí), je zasazeno do rámce apokalyptického nebo metafyzického obrazu dějin, které podléhají Božímu soudu a v nichž se v kritických chvílích prosazuje Boží vůle. Osobní vztahy (tvář, jméno) tím nejsou oslabeny, stávají se však součástí dějinně prožívaného a teologicky promýšleného vztahu k Bohu, jsou jeho tušeným důsledkem, ale jako téma ustupují do pozadí.

Vliv Písma se projevil zejména v tom, že novozákonní hymny nejsou psány časomírou (jsou jí psány židovské a křesťanské Sibylliny knihy, které vznikaly v prvních křesťanských stoletích) a pracují s malými rytmickými celky, jejichž struktura je dána zčásti liturgickou funkcí, zčásti fabulí, která je místy esteticky působivá a existenciálně až strhující (hymny nebeské liturgie ve Zjevení Janově). Za hranicemi kánonu zůstaly hymny zasazené do apokryfních knih o skutcích apoštolů jako Píseň o perle ze Skutků Tomášových 108-113 nebo hymnus ke kultickému kolovému tanci ze Skutků Janových.

V Kralické bibli se výrazem b. překládá výraz mýty (řec. mýthoi).