Vzkládání rukou

heslo: vzkládání rukou

autor: Tydlitátová Věra    
       
předcházející heslo: vzchopit se        
následující heslo: vzkřísit

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků v. též moc, oběť, ruka, síla, uzdravit, žehnat. Vzkládání rukou je gesto rozšířené v různých kulturách, téměř vždy znamená předání nějaké síly, protože ruka je velice výrazný symbol moci a předávání a její dotyk přenáší energii na věc, zvíře i člověka. Známe mnohá vyobrazení štědré či ochranné Boží ruky. Také mocný či duchovně silný člověk může dotekem ruky předávat svou sílu tomu, komu chce prospět.

Z této původně magické představy se vyvinulo rituální vzkládání rukou v izraelské bohoslužbě, které mělo různé funkce, v pozadí však přetrvává myšlenka přenesení duchovní moci, ať už pozitivní nebo v případě přenesení hříchů na obětního kozla negativní (Lv 16,21), na člověka nebo na zvíře. Vzkládání rukou doprovázelo v biblické době požehnání nebo vyslání či oddělení pro zvláštní úkol (Nu 27,18), přičemž významnější byla zřejmě pravá ruka (Gn 48,14), ale většinou se na hlavu žehnaného pokládaly ruce obě, někdy vkládalo ruce více osob (1Tm 4,14). Vložením rukou se potvrzovala autorita předaná nástupci (Dt 34,9).

Ruce se vkládaly také na hlavu obětovaného zvířete, čímž se zřejmě vyjadřovalo předání oběti Hospodinu (Ex 29), můžeme ovšem předpokládat, že také za tímto gestem je skrytá archaická představa o předávání duchovní síly, zvíře je obdařeno duchovním nábojem člověka, aby jej mohlo na obětním oltáři právoplatně nahradit. Ze stejného důvodu se ruka vkládala také na hlavu zvířete obětovaného za hřích (Lv 4).

V NZ je celá řada příkladů vzkládání rukou v gestu žehnání, uzdravování, pověření úřadem nebo potvrzení přijetí Ducha svatého. Ježíš vzkládal ruce na děti, kterým žehnal (Mt 19,13) a také na nemocné při uzdravování (Mk 5,23, Mk 6,5, Mk 7,32, Mk 8,25). V rané církvi se vzkládáním rukou vyjadřovalo kromě pověření k úkolu (Sk 13,3, 1Tm 4,14, 2Tm 1,6) potvrzení o seslání Ducha svatého, zejména po křtu (Sk 19,5-6, Žd 6,2). Vzkládání rukou bylo součástí křestního obřadu a vyjadřovalo přijetí Ducha svatého. V západní církvi asi od 5. století začalo být vyhrazeno jen biskupům a jako biřmování či konfirmace se oddělilo od křtu.