Ukřižovat, ukřižování

Z Encyklopedický biblický slovník
Verze z 28. 3. 2023, 12:22, kterou vytvořil Moravec (diskuse | příspěvky) (naimportována 1 revize)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: ukřižovat, ukřižování

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: úklady        
následující heslo: ulice

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
kříž; v. t. pašijní příběh. Trest smrti na kříži byl ve starověku znám od Indie až po Británii jako mimořádně krutá poprava příznačná pro barbarské kmeny. Později ji však začali užívat i Římané, i když exekuce, užívaná v nz. době byla většinou vyhrazena lupičům, pirátům a vzbouřencům, římští občané byli ke smrti na kříži odsuzováni jen výjimečně. Z římských národních hrdinů zemřel na kříži ve 3. st. př. n. l. podle jedné z tradic v karthaginském zajetí konzul a vojevůdce Marcus Atilius Regulus. Také v Sofokleově Antigoně slyšíme hrozbu o pověšení zaživa (309). Často se motiv potupné smrti na kříži objevuje v řeckých románech helénistické a římské doby. Popravou tří set farizeů pověšením na kříži se Hasmoneovec Alexandr Jannai vyrovnal se svými odpůrci. Za války židovské (66-72 n. l.) byli prý židé křižováni po tisících. O způsobu exekuce ukřižováním není mnoho dokladů a lišil se zřejmě podle místa a doby. R. 1968 byl s. od Jeruzaléma objeven hrob s ossuarii (sg. ossuarium – keramická nádoba na kosti pochovaných a již rozložených těl), z nichž jedno obsahuje ostatky ukřižovaného muže jménem Jochanan (hebr. jehóchánán). Žil zhruba v době Ježíšově. Jeho obě nohy jsou probodeny hřebem, který při pohřbu kostí nebylo možno vytáhnout. Na hřebu byly zbytky olivového dřeva. Nahoře byl Jochanan podle stop na kostech přibit pažemi, ne dlaněmi. Tíha těla spočívala zřejmě na malých deskách (lat. sedile, viz obr.). Smrt nastala krvácením, omezením krevního oběhu a konečným udušením. U Ježíše, jehož ukřižování připomíná již apoštol Pavel (zejm. Fp 2,8 – starší hymnus?) a vypráví o něm čtyři kanonická evangelia (Mk 15,22-32; Mt 27,33-44; L 23,33-43; J 19,25-36) i evangelium Petrovo (10-20), byla smrt na kříži uspíšena předchozím vyčerpáním, takže zmínka o tom, že kříž, který si obvykle nesli odsouzenci, musel nést Šimon z Kyrény Mk 15,21parr.), je zřejmě vzpomínkou na skutečný průběh Ježíšovy popravy.

Pro Ježíše byl trest u. nejen mimořádným utrpením, ale pro svou potupnost, která přesáhla jeho představy o možném vyústění vlastního příběhu (srv. Getsemane), i těžkou zkouškou jeho vztahu k Bohu. Zvolání, dochované dvojjazyčně v Markově a Matoušově evangeliu, Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil... (Mk 15,34par.) je toho dokladem. Že jde o citát z Ž 22 věděl evangelista, ale nemohl to předpokládat u svých čtenářů. Naznačil tak, že zástupnost Ježíšova utrpení spočívá mimo jiné v nečekanosti a nepředvídatelnosti toho, čím procházel, protože smrt na kůlu znamenala i podle Zákona (Dt 21,23) prokletí pro odsouzence. Lukášovo a Janovo evangelium proto výkřik umírajícího Ježíše vynechávají. Pro okolí znamenala křesťanská úcta k muži, který zemřel na kříži paradox a byla chápána jako pohoršení (1K 1,18) a nemravnost. V náboženském světě neměla podle Justina Martyra obdobu: Říkají, že naše bláznovství spočívá v tom, že ukřižovaného muže klademe na druhé místo hned po neměnném, věčném Bohu, stvořiteli světa (Apol, I,13,4; srv. Lucian. Peregr. 13), i když Řekové mohli vidět nepřímou obdobu v mytickém přikování Prométheově. Uctívání Mesiáše, který zemřel na kříži bylo patrně jedním z důvodů k toho, že křesťanství bylo chápáno jako nebezpečná pověra (lat. superstitio – Suet. Nero 16; Tacit. ann. XV,44).

Smrt na kříži byl trest veřejný (kříže byly vztyčovány na viditelných místech a na křižovatkách) a odstrašující všechny potencionální stoupence popraveného. Nést kříž bylo proto úsloví, které vyjadřovalo těžký životní úděl a v křesťanské tradici se rozšířilo zejména pro Ježíšovu potupnou smrt (Mk 8,34par.; L 14,27par./Q/). Viz i INRI.

Křesťané se s Ježíšovou potupnou smrtí na kříži vyrovnali radostí nad jeho novou přítomností po Velikonocích (vzkříšení), kterou jako evangelium zvěstovali svému okolí a celému světu (1K 15,1.12 aj.), zejména však tím, že v tradici Stolu Páně (Večeře Páně) chápali Ježíšovu smrt jako zástupnou, jako oběť ve prospěch ostatních (Mk 10,45). Pro Pavla je právě kříž Kristův tím, co jej činí blízkým všem hříšným a smrtelným lidem (např. Ř 5,6; 6,8). Žádný se ve smrti nemusí cítit opuštěn. Fakt Ježíšova kříže nepopírá ani gnostický (gnóze) traktát Evangelium Pravdy z 2. st. (NHC I,4; 18,24; 20,27).

Podle platónského filozofa Kelsa (2. st.) měl Ježíš jako božská bytost uniknout z kříže nanebevstoupením (Orig. c. Cels. 2,68). Někteří křesťanští gnostikové proto fakt Ježíšova ukřižování popírali (např. Kerinthos dle Iren. haer. I,26,1), Apokalypsa Petrova (NHC VII,3,74) kritizuje dokonce kult mrtvého muže ve většinové církvi stejně jako evangelium Filipovo.