Soteriologie

heslo: soteriologie

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: Sosthenes        
následující heslo: Souček Josef Bohuslav

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků 1. Odborný termín křesťanské teologie označující tu její oblast, která se doslova obírá učením o záchraně, tj. o spáse (řec. sótéria). S. je oblastí úvah příznačnou pro židovství a křesťanství, které počítají s lidským hříchem, chápaným jako lidské odcizení původnímu poslání, takže člověk není plně schopen orientovat se v dějinách a dojít k cíli vlastního života. Spasení znamená obnovení autentického lidství a odhalení vlastního selhání. Nejde jen o návrat do původního stavu, ale o dosažení vyššího cíle. To jsou společné rysy s. ve většině knih a literárních nebo tradičních vrstev Bible. V. t. antropologie biblická.

Dalším společným rysem je to, že vlastní záchrana, spasení, neznamená splynutí s Bohem, jak to předpokládají některé duchovní směry, ale vždy je zřetelně odlišen Bůh a člověk. Budoucnost člověka je autentický člověk – to je společný rys všech biblických soteriologií. Autentický v této souvislosti znamená uschopněný k tomu, aby mohl žít v Boží blízkosti ve společenství s Bohem. Ne tedy jako splynutí, ale jako setkání s Bohem můžeme obrazně vyjádřit biblické pojetí cíle Božích cest s lidmi.

2. Biblickou s., která má v každé knize své zvláštnosti, takže lze mluvit o soteriologiích, nesmíme vidět jen očima soudobých stupnic hodnot. V knihách SZ není ještě formulována osobní naděje ve smrti, která je dnes rozpoznána jako typicky lidský problém. Spasení znamená záchranu před předčasnou smrtí (Iz 65,19-20; Ž 92,14-16) a ujištění o tom, že lidský život není Bohu lhostejný, že i tam, kde není sledován ostatními lidmi, je žit před Boží tváří. Tam kde člověk sám selže nebo je ohrožen selháním (hříchem) jiných, může se obracet k Bohu a nabýt jistoty, že Bůh se od něj neodvrací a vede jej k pokoji (Ž 85,11 a.13). To platí o každém člověku i o celku Božího lidu. Neznamená to, že by spasení bylo omezeno na Izrael, ale je kolem něho soustředěno. K soteriologii více vrstev SZ patří obraz pohanských národů, spěchajících na konci věků na Sion (např. Iz 60,5), spojený však i s výroky o jejich podmanění (Mi 5,6-8). Ve smrti Izraelci uléhali ke svým otcům (2S 7,12). Na okraji SZ se objevuje motiv osobní naděje ve smrti (věčný život), v zásadě je však naděje jednotlivce spjata s nadějí Boží lidu (Izrael). V tomto smyslu je spojnicí mezi SZ a NZ apokalyptika.

Pro vlastní problematiku s. je důležité, že přímým působcem záchrany člověka je v SZ Bůh sám, konkrétně jeho věrnost (Iz 49,7) a zejména milosrdenství (Ž 103,8).

V Ježíšově kázání o království Božím se tento odkaz k milosrdenství Božímu radikalizuje a zřetelněji obrací k posluchačům jako jednotlivcům (Mt 18,21-35), viz Ježíš.

3. V povelikonočních tradičních formulích víry se objevuje (3.1) motiv Krista jako zachránce na Božím soudu (1Te 1,10; srv. pašijní příběh Mk 14,62parr), (3.2) motiv Ježíšovy smrti jako oběti, která přichází k dobru jiným (mnohým, hříšníkům, nám), spojený s tradicí Stolu Páně (eucharistie), viz zástupnost, a zejména (3.3) motiv vzkříšení, který neznamenal jen Ježíšovu nadpřirozenou osobní záchranu, ale otevření nového věku a odhalení dosud nedoceněného rysu Boží povahy (křísí mrtvé – 2K 1,9; přijde zmrtvýchvstání – 1K 15,12-13).

Apoštol Pavel rozpracoval motiv 3.2 v učení o ospravedlnění z víry. Marek se k této s. hlásí také, ale interpretuje ji nově tím, že pašijní příběh vypráví tak, aby bylo zřejmé, že Ježíš nese za lidi i prožitek opuštěnosti od Boha (Mk 14,32-42; 15,35). To je snad nejhlubší pojetí zástupnosti vůbec, zatímco Lukášovo evangelium se vrací k SZ obrazu Boha jako milosrdného otce, činí z něj střed učení o Bohu (L 15,11-32) a podobně jako Matoušovo evangelium v podobenství o posledním soudu (Mt 25,31-46) vyvozuje ze zkušenosti křesťanské víry důsledky pro úvahu o spasení těch, kdo Krista neznají (Sk 17,26-31). Jestliže Matoušovo evangelium opakuje základní formule víry, hledí je Lukáš nově interpretovat. Zástupnost Ježíšova spočívá v tom, že lidem přiblížil Boha jako milosrdného otce a Bůh se k němu vzkříšením přiznal. Vzkříšení již nechápe na apokalyptickém horizontu jako otevřenou cestu k novému věku. Tohle pozadí jeho čtenáři neznali. Chápe je jako rehabilitaci Ježíše a jeho obrazu Boha, kterou provedl Bůh sám.

V Matoušově soteriologii jsou skutky milosrdenství cestou ke spasení (Mt 25,31-46), rozhodující je však že je motivuje Boží milosrdné přiblížení k člověku: A hle, já jsem s vámi – Mt 28,20, srv. Mt 1,23 Bůh s námi.

Janovo evangelium je zaměřeno na zvnitřnění víry, orientace naděje míří především vzhůru, soud svěřený Kristu se promítá do současného života (J 5,24). To jsou jen příklady toho, jak bylo možno a v nových situacích nutno společnou zkušenost velikonoční víry nově interpretovat. Odtud bere své oprávnění i své inspirace současná systematická teologie.

S. tedy není učením o útěku z tohoto světa ani o posmrtném životě. Základní výroky o naději, vzkříšení, nebo věčném životě směřují k novému rozměru života, ne k jeho lineárnímu pokračování po smrti. Věčnost není pokračování, ale zlom, setkání, při kterém se život začíná jevit v novém světle a prolínat s životy druhých (společenství 1K 3,11-15; 1K 15,26-29 z kontextu /začátek verše/ vyplývá, že výrok o Bohu, který bude všechno ve všem nelze chápat jako splynutí, ale jako podřízení): všechny vztahy budou odpovídat Božímu dobrému záměru, to je cíl – dějin i lidských životů.

Náčrt společných znaků a rozdílů jednotlivých biblických soteriologii patří do oblasti biblické teologie, jejich intepretace je věcí teologie systematické.

V. t. za, zástupnost, Kristus 2. odstavec / výklad o v Kristu.