Nemoc

heslo: nemoc

autor: Roskovec Jan    
       
předcházející heslo: nemluvně        
následující heslo: nemožné

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. ch-l-h, řec. arróstia, astheneia, malakia, nosos. Představy spojené se zdravím a n. se v důsledku vědeckého poznání oproti starověku velmi výrazně proměnily. Nejrůznější n. vždy patřily ke všeobecně lidským trápením, takže se o nich přirozeně píše i v Bibli, jejich popis, úvahy o jejich příčinách i způsobech a možnostech uzdravení se však od dnešního pohledu značně liší. Označovány byly většinou podle příznaků či projevů, obecně pak jako slabost – to je základní význam většiny termínů, včetně českého. Samostatnou (a obtížnou) otázkou přiřazení diagnóz současné medicíny biblickým názvům či popisům chorob se zde nebudeme zabývat (viz hluchý, malomocenství, mor, nádory, náměsíčný, němý, ochrnutý, prašivina, slepý, svrab, šílenství, vřed), soustředíme se na to, co lze povědět o pohledu biblických svědků na n. obecněji.

1. N. ve starověku patřily do té oblasti lidské existence, která se vymyká přímé kontrole člověka. O jejich vlastních příčinách se nic nevědělo, takže byly přisuzovány působení různých sil, démonů či duchů (1S 16,14-23; Mt 9,32-33; L 13,11), případně magie (prokletí), n. patřila ke skutečnostem narušujícím kultickou čistotu (Lv 15,10; nečistý). V Bibli jsou ovšem n. vztahovány především k působení Hospodina samého – n. je často vykládána jako Boží trestající zásah, ať už vůči skupinám (proti nepřátelům Božího lidu: Ex 9,3-6; 1S 5-6; Iz 37,36-38 par. 2Pa 32,20-23; proti nevěrnému Izraeli: Dt 28,58n.61; Dt 29,21-27; Mi 6,13), či jednotlivci (Nu 12,10-15; 2Pa 21,12-20; Sk 12,23). N. panovníka (2Kr 8,7-15) či jeho dítěte (1Kr 14,1-18) může sloužit jako prostředek orákula, znamení Boží vůle. V některých textech je řeč o n. zřejmě obrazná – n. není přímým projevem Božího trestu, ale stává se jeho metaforou (Oz 5,12n; Jr 10,19). V žalmech nářku je tíživá situace modlitebníka často líčena také jako příznaky n. (Ž 6,3; 31,10-11; 32,3-4; 38,4; 102,5-6), těžko přitom určit, zda jde o vlastní příčinu nářku, či o průvodní jevy jiného trápení. Od Boha je však také a zvláště očekáváno uzdravení (Ex 15,26; Ž 35,13; 41,4; Př 3,5-8; 1Kr 8,37 par. 2Pa 6,28; 1Kr 17,17-24; Fp 2,17; na ojedinělém místě 2Pa 16,12 je král Áza výslovně kritizován za to, že ani ve své nemoci nehledal pomoc u Hospodina, nýbrž jen u léčitelů) a vysvobození od nemoci či ochrana před ní je metaforou spasení (Ex 23,25; Dt 7,15; Iz 33,24). Známým a v tradici patrně důležitým sz. vyprávěním o n. je příběh judského krále Chizkijáše, jehož uzdravení ze smrtelného onemocnění je projevem Hospodinova slitování v odpověď na královu modlitbu (2Kr 20,1-11 par. Iz 38,1-22; srv. 2Pa 32,24-26). N. také hraje roli v příběhu Jóba – jako poslední vystupňování všech trápení, kterými Jóba satan postihl (Jb 2,1-8).

2. Zvláštní otázkou, která se v biblických textech v souvislosti s n. v různých podobách objevuje, je vztah n. a hříchu. Zřejmá je jejich značná jevová blízkost: biblický pojem hříchu je spojen s představami, které se n. v mnohém podobají. Jde v obou případech o základní, obecně rozšířené a hluboké postižení a poškození lidského života, ideálem (který se však v praxi nevyskytuje) je život bez hříchu a bez nemoci. N. tak snadno může být metaforou hříchu, uzdravení pak metaforou jeho odstranění – odpuštění (2Pa 7,14; Ž 41,5; 103,3; 107,17-22; Iz 6,10; Jr 14,19n; 33,6.8; Oz 11,3; 14,5; Mk 2,17 parr.; Jk 5,14-16). Dále pak postupují úvahy o příčinné souvislosti n. a hříchu: je možno n. považovat za důsledek hříchu, a pokud ano, v jakém smyslu? To zůstává otevřené. Zaznamenali jsme již, že někdy je n. líčena prostě jako Boží trest; taková úvaha je nejspíše i v pozadí poněkud záhadného výroku Pavlova o souvislosti nepatřičností, zejména pyšné nedbalosti o bližní, při Večeři Páně a nemocí, které se v onom křesťanském společenství vyskytují (1K 11,30-32). Zároveň se však výrazně prosazuje zdráhavost vůči příliš přímočarému spojování nemocí (a utrpení vůbec) s konkrétními proviněními jednotlivců. Ve SZ se tato výhrada zformovala do myšlenkového schématu o utrpení spravedlivého, jež se uplatňuje v některých žalmech (např. Ž 22; 34; 35; 73), knize Jób, deuterokanonické Mdr, zvláštním způsobem pak v písni o Hospodinově Služebníku v Iz 52,13-53,12, kde je nezaviněné trápení rozpoznáno jako zástupné. Tady se ovšem již otázka viny a jejího odstranění analogii s nemocí vymyká, protože léčit se zástupným (náhradním) nesením choroby nedá. Výslovně jednoduché závěry o souvislosti n. a viny odmítá Ježíš v J 9,1-3. N. v každém případě zůstávají signálem porušenosti světa, na niž i výpovědi o hříchu poukazují. V tomto smyslu mohou vést ke střízlivému pohledu na skutečnost, jak to zdůrazňuje o vlastní chorobě Pavel (2K 12,7-10; srv. Ga 4,13).

3. Uzdravování nemocných tvořilo významnou součást veřejného působení Ježíše z Nazareta. Zdůrazňují to ve zpětném pohledu souhrnná svědectví evangelijní tradice (Mk 1,39; 3,10; Mt 4,23n; 8,16; 9,35; J 6,2; Sk 10,38 atd.), a zřejmě i Ježíš sám tuto svoji neobvyklou schopnost považoval za charakteristický projev Božího působení, orientující pro způsob, jímž do světa vstupuje Boží království (Mt 11,2-6 par.; 12,28 par.), tj. nikoli předně jako zničení nepřátel či rozlišení dobrého od zlého, nýbrž jako náprava, uzdravení nemocných. Tento Ježíšův postoj k n. se přenesl i na jeho učedníky, jak naznačují zmínky Pavlovy (1K 12,9.28.30) a líčení knihy Sk (Sk 3-4; 5,16; 8,7; 9,32-42 atd.; srv. L 10,9), a je oporou každému úsilí o léčení n. i solidaritě s nemocnými (srv. Mt 25,36.39n). Viz též léčit, uzdravit.