Literární formy

heslo: literární formy

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: lít        
následující heslo: literární kritika

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků tradicí ustálený soubor několika stylistických (rétorických), kompozičních, ale i lexikálních jevů, který se opakovaně užívá v určitém literárním textu. L. f. jsou různého rozsahu, v širším smyslu slova mezi ně řadíme všechny literární jevy od tropů, z nichž základní roli hraje metafora, až po literární žánry.

L. f. mají funkci estetickou i sémantickou (komunikativní). Jejich užití naznačuje, jaký má text charakter, jakého druhu je sdělení, které obsahuje. V Bibli se objevují některé l. f., které jsou typické pro náboženské prostředí a zejména pro kulturu poznamenanou židovstvím a vznikající církví (požehnání, modlitba, hymnus, vyznání), ale i obecnou zkušeností (přísloví, gnómy, podobenství). Jejich znalost umožňuje lepší pochopení textu: např. přísloví nepřináší konkrétní svědectví, ale obecně dostupnou, i když někdy nevysvětlenou zkušenost, kterou v kontextu uvedené svědectví osvětluje (Kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachová jej L 17,33parr) – původně vojenské pravidlo, je (nově) vyloženo souvislostí s velikonočním vyznáním o Ježíšově vzkříšení a stává se tak shrnutím jeho příběhu. Pro hymnus není příznačná logická stavba, je především vyjádřením vztahu k Bohu. Epištola většinou nezahrnuje souvislé vyprávění příběhu, ale předpokládá je, když výkladem (diskursem) vyjadřuje jeho význam (argumentuje). Mýtus je l. f., ale současně byl a dodnes spoluutváří obraz světa a životní názor. Vyrovnává se s ním teologie a filozofie. Zkoumáním základních forem, které se objevují již v ústní tradici, se obírá kritika tradice (škola dějin formy), ostatními literární kritika, nepřímo i kritika redakce. Funkcí l. f. v rámci jazyka jako celku se obírá hermeneutika a specifika náboženské řeči jsou naznačena v hesle metafora.