Kázání na hoře

heslo: Kázání na hoře

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: kázání        
následující heslo: Kazatel

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků 1. Označení: Kázání na hoře (dále jen K. h.) je druhotným označením Ježíšovy první velké (nejdelší) řeči z Mt 5,2-7,27. Název K. h. je doložen poprvé u Augustina Aurelia (354-430). Jde o sbírku Ježíšových výroků, kterou evangelista uspořádal do rozsáhlého celku. Její základní struktura (zhruba 1/3 rozsahu) je však starší a tvoří velkou část tzv. Kázání na rovině v L 6,20-49.

2. Rozdělení: (*označuje oddíly, které mají v L 6 přímou nebo nepřímou obdobu): *Blahoslavenství (Mt 5,3-12), výroky o poslání Ježíše a jeho žáků (Mt 5,13-20), antiteze (o zabití, o cizoložství, o rozluce, o přísaze, *o odplatě, *o lásce k bližnímu – Mt 5,21-48), základní projevy zbožnosti (almužny, modlitba (citována Modlitba Páně), půst – Mt 6,1-18), o zabezpečení života (výklad k Otčenáši – Mt 6,19-34), napomenutí (*posuzování druhých, vyslyšení modliteb, *zlaté pravidlo, dvě cesty, *strom a ovoce, *pravý učedník Ježíšův – Mt 7,1-23), *závěrečné podobenství o dvou stavitelích (Mt 7,24-29).

3. Vnitřní souvislost: Členění je odvozené ze základního rámce, který je společný K. h. a Kázání na rovině. Protože má svou vnitřní logiku, bez níž nelze jednotlivým částem plně porozumět, je pravděpodobné, že tento společný základ navazuje na argumentaci Ježíšovu. V tom případě by to byl nejsouvislejší celek jeho učení, který se dochoval.

Blahoslavenství byla především soustředěna na zaslíbení, jak to je zřejmé v L 6,20-23 (např. blaze vám, kdo nyní hladovíte; srv. L 6,22 /Q/). Na chudých a na zaslíbené změně jejich postavení demonstroval Ježíš charakter království Božího. Společenská a sociální deprivace je základním projevem hříchu, odcizení a krize společnosti a soustředit pozornost na její oběti je základní projev myšlení, které je zaměřeno na budoucnost. V Kázání na rovině je to vyjádřeno čtyřmi blahoslavenstvími formulovanými v 2. osobě jako přímé oslovení. Čtyři blahoslavenství jsou (zřejmě evangelistou) doplněna symetricky čtyřmi Běda. V K. h. je devět blahoslavenství formulováno tak, že ti, jichž se týkají, již nějakým způsobem vzali vážně Ježíšova zaslíbení a výzvy (např. blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti), byla tedy bližší liturgickému užití v rámci rodící se církve, v niž byla patrně upravena i formálně: Z osmi blahoslavenství první a poslední zaslibuje království nebeské, poslední z každé čtveřice mluví o spravedlnosti. Závěrečné delší (asymetrické) blahoslavenství je v 2. os.

Často byla solidarita s chudými a plačícími spojena v SZ s odsouzením (např. Ž 132,15-18; Am 4,1-3) a odplatou bohatým utlačovatelům (Ž 137). V Kázání na rovině a s větším odstupem i v K. h. následuje po blahoslavenstvích a po varování bohatým výzva k milování nepřátel. Nejde o citový vztah ani o projev slabosti, při němž by se milující podřizoval předmětu své lásky (řec. sloveso agapó), ale o lásku sledující konečnou, eschatologickou záchranu: Žehnejte (řec. eulogeite) těm, kteří vás proklínají (řec. katarómenoi) – jde o prokletí ze strany odpůrců a o věčnou naději ze strany Ježíšových žáků. Proto může takové milování i varovat a napomenout. Nejde o radikální moralismus, ale o úvahu, podle níž nabízenou naději nelze nepřát druhým a sdílením naděje se zbavujeme ohrožení i strachu (jde odpověď na Boží milosrdenství – L 6,32-36 /Q/). Proto také varování před souzením druhých, které patří jen Bohu.

Taková absolutní motivace lásky má však i svá nebezpečí. Farizeové vznášeli své nároky na konkretizované plnění Zákona s upřímným zájmem o dobro druhých, ale tím, že adresáti jejich výzev je vnitřně nepochopili a nepřijali, šlo jen o velké břemeno: Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena (Mt 23,4). Proto přichází třetí krok logiky K. h.: Kdo tě udeří do tváře, nastav mu i druhou. To není životní program, ale prorocký symbolický čin, který je nutný proto, aby druhý člověk poznal, že jinakost Ježíšova žáka jej neohrožuje (každý cítí jinakost jako ohrožení, s tím musí počítat i dnešní křesťan). To musí Kristův svědek demonstrovat viditelným, nápadným a až provokativním způsobem. Církev někdy dělala pravý opak, ale naštěstí nikdy neumlčela hlas K. h. a zůstala jí tak stálá inspirace k novým počátkům.

Vnitřní semknutost jádra K. h., které je v L 6,20-49 rozšířeno jen velmi málo, není v K. h. tak zřetelná na první pohled. Opuštěna však není. Nejde však již jen o proklamaci království Božího, ale i o vnitřní utváření vztahů v církvi, která již byla vytlačena ze synagógy, a především o její vztah k rodící se židovské tradici, částečně i o její vztah k Písmu.

Proto jsou blahoslavenství zaměřena dovnitř církve, proto se vypisuje křesťanské pojetí tří základních projevů zbožnosti a proto se zdůrazňuje, že křesťanské obce plní Zákon (Mt 5,17-20), tím, že křesťané jednají podle dvojího přikázání lásky. Na něm spočívá celý Zákon i proroci (Mt 22,40). Nejnápadnější jsou tzv. antiteze, které radikalizují běžné pojetí biblických příkazů (o zabití, o cizoložství, o milování bližního), nebo je odmítají (o rozluce, o přísaze, o odplatě).

4. Funkce v rámci evangelií: Pojmenování K. h. (podle Mt 5,1) a pozdější označení Kázání na rovině podle L 6,17)naznačují různou funkci této Ježíšovy řeči v Lukášově a v Matoušově evangeliu. Hora je místo Božího zjevení (Mt 17,1-13; 28,16-20), místo, kde Mojžíš přijal Desatero. Kázání na hoře je proto zjevením konečné, plné Boží vůle.

Údaj, že šlo o kázání na rovině zase zdůrazňuje, že Ježíš ve své řeči předjímá řády nového věku. V L 3,4-6 je citováno proroctví z Iz 40,4, kde se mluví o srovnání pahorků a zasypání propastí. To byl obraz přímé cesty do zaslíbené země, na Sijón. V době Lukášově se to stalo obrazem přímé cesty k novému věku, obrazem odstranění rozporů mezi lidmi. Kázání na rovině tak podle L 6,17 vyjadřuje řády království Božího.

5. Dějiny působení: K. h. mělo v rané církvi značný ohlas a po první tři staletí ovlivňovalo její postoje. Jakmile se však církev stala koncem starověku a ve středověku uznávanou součástí společenských struktur, stávalo se K. h. problémem. Nejčastěji byly jeho radikální výzvy chápány jako rady (lat. consilia) pro ty, kdo zvolili život plně zasvěcený Kristu (řeholníkům), jindy (v době křižáckých válek) bylo za určitou formu obětavé lásky prohlášen boj, který byl spojen s nasazením života, někteří reformátoři a v 20. stol. i představitelé dialektické teologie je vykládali jako zrcadlo lidské hříšnosti. V 19. stol. bylo chápáno jako výzva k citovému rozvoji osobnosti a na druhé straně (zejm. Albert Schweitzer) jako dobově podmíněná prozatímní etika, vyhlašovaná po krátké údobí před očekávaným příchodem nového věku. Vážný dějinný pokus o uplatnění K. h. načrtl v 15. stol. Petr Chelčický a táborité; ti se od něho nakonec odklonili, o jeho názorech však vážně diskutovali. Méně reálné, ale jako výzva povrchní církvi užitečné, byly utopické pokusy o naplnění K. h. u Lva N. Tolstého (1828-1910).

6. Aktuálnost: Současná teologie odhaluje realistické rysy K. h. Jejich věrohodnost podporují současné technologické možnosti zabíjení (nukleární zbraně), které svou samou podstatou vylučují jednat podle principu odplaty. Ostatně ani trh nemůže trvale fungovat bez zřetelných signálů bezelstnosti, umožňujícími spolehlivou dohodu partnerů. I tyto poznatky jsou však, žel, často spojovány s novým radikálním moralismem a křesťané zapomínají, že mají především svědčit o naději, bez níž se jakékoli výzvy míjejí účinkem. Pečlivá exegeze K. h. nabývá společenský dosah.