Hebrejština

heslo: hebrejština

autor: Sláma Petr    
       
předcházející heslo: Hebrej, hebrejský        
následující heslo: Hebron

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků původní jazyk židovských kanonických knih tvořících Starý zákon (= biblická h.). Je prakticky totožný s jazykem části svitků od Mrtvého moře (Kumrán), některých epigrafních dokladů (nápisů na střepech či kamenech) a rovněž části rabínské a středověké literatury (= mišnaická h.). Především na základě posledně jmenovaných se od konce 19. st. n. l. pod vlivem sionismu a přispěním Eliezera ben Jehudy (vl. jm. Eliezer Jicchak Perelman, 1858-1922) utvořila a rozšířila moderní h. (ivrit), která je dnes prvním jazykem Státu Izrael.

H. patří do rodiny semitských jazyků, které spolu s dalšími rodinami tvoří kmen afroasijských jazyků (dříve označovaných jako hamito-semitské jazyky; na této úrovni se hovoří např. o kmenu indoevropských jazyků, který se dělí na rodinu jazyků germánských, románských, slovanských aj.). Semitská rodina se dělí na východní (klínopisná akadština a eblaitština, nejst. doklady z 3. tis. př. n. l.) a západní větev. Tato se dělí na jihozápadní semitštinu (dialekty v Jemenu, nejst. z 5. st. př. n. l., a v Etiopii starokřesťanský jazyk ge´ez, moderní amharština), středo-západní semitštinu (arabština) a severozápadní semitštinu. Severozápadní semitština zahrnuje kromě amorejštiny, západosemitského jazyka semitských obyvatel Mezopotámie, doloženého od konce 3. tis. př. n. l., i množství dialektů z oblasti západního pobřeží Středozemního moře (tzv. Syropalestiny). Tyto dialekty, nazývané někdy kenaanština a doložené epigraficky i z nalezených či dochovaných textů, tvoří jazykové kontinuum, na jehož krajích je féničtina (dialekty přímořských městských států Týr, Byblos a Sidón) a aramejština (od říšské aramejštiny Perské říše po pozdní aramejštinu rabínských a křesťanských textů). Patří k nim dále ugaritština, moábština a ovšem také stará hebrejština, vedoucí později ke klasické hebrejštině. Mluvený jazyk té doby, doložený především epigraficky (např. jeruzalémský nápis z podzemního vodního přívodu Šiloach, kalendář z Gezeru, ostraka ze Samaří), v zemi Izraele zřejmě existoval v mnoha místních odstíněních a se zřetelnou odlišností mezi severem a jihem či regiony předjordánskými a zajordánskými (sr. Sd 12,6). V poexilní době převládne pozdní klasická hebrejština, vycházející zřejmě z jeruzalémského dialektu, která i texty jiné provenience přizpůsobí svému úzu. Později je v zemi Izraele vytlačena aramejštinou. V. t. mosora, masoreti,Tiberias.

Podobně jako u ostatních semitských jazyků, hraje v h. ústřední roli sloveso, resp. jeho tříhláskový kořen. Kořen je nositelem denotátu (oblasti významů), konkrétní význam daného slovesného tvaru je však kromě konjugačních přípon či předpon určen jeho kmenem: hebrejština pravidelně pracuje se sedmi slovesnými kmeny, nazvanými podle tvaru slovesa p-`-l, dělat, ve 3. os. sg. perf. (vedle základního kmene [qal] a jeho pasiva [nif`al] jsou to kmeny intensivů [pi`el, pu`al, hitpa`el] a kausativů [hif`íl, hof`al]).

Pro jednoznačné určení významu i výslovnosti je třeba znát samohlásky, které hebrejské kvadrátní písmo nezachycuje. Užívalo se několik systémů vokalizace (vkládání samohlásek), běžně se užívá vokalizace tiberiadská.

Slovesa se ve všech kmenech mohou vyskytovat ve dvou konjugacích: v tzv. preformativní (jindy nazvané imperfektum) a aformativní (perfektum). Mezi badateli nepanuje jednota v otázce, zda rozdíl mezi oběma konjugacemi spočívá především ve vidu či spíše v čase nebo v perspektivě, které vyjadřují, jisté však je, že význam závisí na větném kontextu.

Většina rukopisů i tisků hebrejské Bible používá tzv. kvadrátní písmo. Nazývá se tak proto, že se většina jeho 22 písmen se rozvrhuje na prostoru čtverce. Jde o zjednodušenou formu fénického hláskového písma, doloženého od 2.tis. př. n. l. Židé používají kvadrátního písma patrně od dob exilu. Z fénického písma, tohoto nejstaršího známého hláskového systému, se ovšem vyvinulo i tzv. paleohebrejské písmo, používané v oblasti Syropalestiny od první poloviny 1. tis. př. n. l. Tímto písmem je psána veškerá předexilní epigrafika a s drobnými úpravami je až podnes jako písmo liturgických textů používají Samařané.

Až do konce 1. tis. n. l. obsahovala písemná podoba textu Starého zákona pouze souhlásky; pouze tento souhláskový text se v židovství těší neoddiskutovatelné autoritě tzv. písemné Tóry. Vokalizace, tedy zjednoznačňující znakové zachycení samohlásek, je pak spolu se soubory výkladů jednotlivých textů již činností vykladačskou, je součástí tzv. ústní Tóry. Židovští učenci, kteří koncem 1. tis. n.l. v galilejské Tiberiadě prosadili závaznou tradici vokalizace, bývají nazýváni baalej masora (nositelé tradice), počeštěle masoreti.