Písmo

heslo: písmo

autor: Tomášek Petr    
       
předcházející heslo: písmák        
následující heslo: Písmo (Bible)

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. k^etáv, michtáv, řec. grammata.

systém grafických znaků užívaných k zápisu textů; přeneseně pak písemný dokument, v NZ rovněž užito někdy též jako označení pro Bibli, viz Písmo.

Ve starověkém předním východě nacházíme celou škálu p. od nejstarších piktografických, či logografických, kdy jeden znak označuje celé slovo (jako v případě staré sumerštiny, či egyptských hieroglyfů), přes systémy sylabicko-logografické, ve kterých jeden znak povětšinou odpovídá jedné slabice, může však za určitých okolností označovat i celé slovo (tak je tomu v případě většiny klínopisných p.) až po p. alfabetická, kdy každý znak označuje jednu hlásku. Poslední jmenovaný systém je vlastní oběma biblickým jazykům, hebrejštině i řečtině, v. abeceda. Hebrejské a velká část semitských p. ovšem zaznamenává pouze souhlásky.

Až do příchodu helénismu byla schopnost psát vyhrazena prakticky jen úzké elitě písařů působících na dvoře panovníka, či v chrámě. Jistá, velmi omezená znalost p. se předpokládá v obchodním styku. Určitou demokratizaci vztahu k p. přináší období helénismu, kdy se poprvé objevují písemná díla mající konkrétního autora, adresovaná určité skupině čtenářů a distribuovaná skrze knižní trh. To souvisí především se vznikem vzdělávacích institucí, jakými byla např. řecká gymnázia. I přesto však zůstává schopnost psát ještě nadlouhou výsadou vládnoucích elit. (K tomu sr. např. Est 1,22; 3,12; 8,9, kdy je královských výnos rozeslán písemně jednotlivým satrapiím, ovšem lidu je rozhlášen ústně).

Ve starověku je p. chápano ve dvou polohách: na jednu stranu patří do sféry božského; to, co je zapsáno, si nárokuje trvalost. Symptomatické je například, že mnohé starověké nápisy byly psány na nepřístupných místech (např. hrobkách) a nebyly tak určeny k tomu, aby byly čteny lidmi. Také ve SZ nacházíme podobné spojení p. s božským, důležitý je zvláště nárok Exodu na božský původ desek zákona (Ex 32,16), kdy je Hospodin vylíčen jako sám jejich písař (p. bylo p. Božím). Podobně při stavbě chrámu měl Šalamoun dle 1Pa 28,19 obdržet přesné plány chrámu písemně z ruky Hospodinovy. Sr. též kniha.

Na druhou stranu si však starověký člověk zachovává od písemných projevů odstup a v mnoha situacích důvěřuje stále spíše ústní tradici. Tak třeba v oblasti práva ani rozšíření písemných smluv neumenšilo význam institutu svědka.

Nejčastěji označují biblické termíny pro p. metonymicky nějaký druh písemného dokumentu, např. královský výnos (Est 3,14; 8,8.13), dopis (Ezd 4,7; Sk 28,21; 2Pa 21,12), dlužní úpis (L 16,6-7; kral. lejstra), soupis, či rodokmen (Ezd 2,62; Neh 7,64; Ez 13,9). K Ez 13,9 sr. též motiv zápisu do knihy života. V NZ podobně jako v češtině může být p. míněn sz. biblický text (2Tm 3,15; J 5,47 sr. též Písmo). U Pavla je však povětšinou chápáno negativně jako litera zákona (tak ČEP) v protikladu k duchu, sr. Ř 2,27.29; 7,6; tam, kde se Pavel Písma dovolává, užije spíše termínu grafé.