Leviticus
heslo: Leviticus
autor: Prudký Martin
předcházející heslo: levirát
následující heslo: levý
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
kanonická kniha SZ, též 3. kniha Mojžíšova (Pentateuch).
1. Název knihy
pochází z řec. adjektiva (to) leueitikon (biblion) levitský (svitek)
, v koncovce je latinizovaný (vliv Vulgaty). Termín levitský
se zde užívá ve smyslu levitského kněžství
(srv. Žd 7,11), vyjadřuje hlavní věcné zaměření knihy, jež se věnuje záležitostem kultu a kněžstva. V rabínských tradicích se v tomto smyslu kniha označuje tórat kóhaním (Tóra [zákon] kněží
; M Meg 3,5; M Men 4,3) a v syrské křesťanské Bibli (tzv. Pešitta) sifrá' dekáhaná' (Kniha kněží
). V žid. liturgické tradici nese kniha název wajjiqrá' (hebr. i zavolal
) podle úvodní věty (Lv 1,1 I zavolal (Bůh) Mojžíše a řeklů
).
2. obsah
Kniha L. svými látkami těsně navazuje na knihu Exodus, s níž – spolu s knihou Numeri – vytváří ucelenou kompozici. Jelikož v knize Ex byla již zřízena svatyně (stánek setkávání; viz Ex 40,17-38), přicházejí nyní na pořad podrobnější ustanovení a řády pro obětování (oběť) a celý komplex pravidel k rozlišování svatého a profánního, kulticky čistého a nečistého.
V rámci celkového pojetí kanonického tvaru Pentateuchu zde Hospodin promlouvá ze stanu setkávání
(Lv 1,1) a téměř všechny látky jsou podány jako Hospodinova přímá řeč (tj. jako zákon zjevený na Sínaji). Pokyny a pravidla sděluje Hospodin Izraelcům skrze Mojžíše (viz v. 2a), aby jim tak ustanovil domácí řád náboženské komunity – taková pravidla, která z lidu Hospodinova učiní svatý, kněžský lid
(srv. Ex 19,5n), v jehož středu Bůh sám přebývá a působí svým požehnáním. V těchto řádech svatého domu
jsou kultické a etické nároky integrovány v konceptu čistoty a svatosti; zvláštní službu
s odpovědností za vše, co souvisí se svatostí a čistotou, mají vykonávat kněží (Lv 10,10 aj.).
3. členění
1,1 formální úvod knihy
1-7 ustanovení a řády o jednotlivých typech obětí
- 1 oběť zápalná
- 2 oběť přídavná (dar)
- 3 hod oběti pokojné
- 4-5 oběť za hřích, oběť za vinu
- 6-7 dodatečná ustanovení k uvedeným typům obětí
8-10 vyprávění o počátcích kněžství
11-15 řády čistoty a očišťování
16 ustanovení pro bohoslužbu Dne smíření
17-26 tzv. Zákon svatosti
26,46 (resp. 27,34) formální závěr knihy
4. vznik
Látky knihy L., a to jak v částech legislativních, tak v oddílech narativních (např. Lv 8-10), jsou celkem konsenzuálně přiřazovány Kněžskému kodexu (P). Zvláštním případem je jen tzv. zákon svatosti, který řada badatelů dříve považovala za starší samostatný útvar, který byl do kompozice knihy redakčně vřazen již jako celek; v poslední době je i při své jisté svébytnosti Zákon svatosti považován za integrální součást P; oba přístupy se shodují v tom, že tato sbírka je s teologií P věcně ve shodě (vyjadřuje etiku svatosti). K popisu a vysvětlení vnitřních vztahů jednotlivých součástí knihy jsou nabízeny různé hypotézy, které vždy souvisejí s celkovou koncepcí literárních dějin Pentateuchu. Uspořádání látek do výsledné kompozice je zřetelně prací redaktora, který sledoval především logiku věcného uspořádání kultické problematiky.
Z hlediska dějin náboženství a historických proměn izraelského kultu se kanonická podoba předpisů vztahuje na kult poexilního jeruzalémského chrámu. Jednotlivé prvky však jistě mají hlubší kořeny v minulosti (např. předpisy o malomocenství v Lv 13 a ritu očištění o něho v 14,4-9, azazelovský ritus v 16,8-10. 20-22 aj.). Ve srovnání s kultickými pasážemi knihy Ezechiel, která nabízí kulticko utopické vize
(Ez 40-48), nebo s texty tzv. Chrámového svitku z Kumránu (11QT), který obsahuje pozdější kritickou recepci bibl. předpisů, odráží ustanovení knihy Lv zřejmě poměrně blízce kultickou praxi jeruzalémské komunity v době perské (zejm. Lv 1-7).
5. teologie
Celkový profil knihy L. je utvářen zejm. specifickým pojetím svatosti, která se netýká jen oblasti kultu, nýbrž zahrnuje všechny aspekty života lidu Hospodinova. Nejvýrazněji to vyjadřuje tzv. Zákon svatosti (Lv 17-23), charakteristické je však toto pojetí pro celou knihu Lv i pro její působení v biblické i navazující tradici. Svatost Izraele je odvozena od svatosti Hospodinovy (19,2: Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý
). Na základě tohoto recipročního, nicméně asymetrického vztahu, který má základy ve vyvedení Izraelců z Egypta (exodus; 19,36b-37) je Boží lid vázán žít tak, aby neznesvěcoval svaté jméno Hospodinovo
(22,32-33). Vzájemně korespondující aspekty svatosti se týkají Boha, lidu i země, v níž má Izrael jako svatý lid
žít (18,2-5). Proto je nárokem svatosti – zvl. zasvěcením
, jež odráží vztah k Bohu a zrcadlí jeho dílo – utvářena jak oblast kultu, tak i celá doména všedního života (srv. 19,2 zejm. 19,9n). Z těchto textů cituje Ježíš větu o milování bližního jako sebe samého
(19,18), když ve svém Dvojpřikázání lásky shrnuje smysl celé Tóry (L 10,27 par.).
Podobně je nejen na oblast kultu, ale i na oblast všednodenního života vztažen koncept čistoty. Rozlišování čistého a nečistého se samozřejmě týká především domény obětí a kultu, reguluje však i stravovací předpisy (tabu nečistých zvířat Lv 11, nesměšování masitého a mléčného pokrmu, zákaz požívání krve a tuku), pravidla pohlavního života, problematiku hospodářskou či problém uplatňování spravedlnosti na soudu (Lv 18-19). Zpracování exilní zkušenosti se zrcadlí v pojetí, že nečistým jednáním dochází ke znečištění země
, což nutně vede k vyvržení
jejích obyvatel (srv. Lv 18,24n; 20,22-26; 26,27n aj.).
Jedním z podstatných nástrojů k utváření a udržování svatosti lidu Božího jsou oběti; jejich jednotlivé podoby, typy a funkce viz oběť. K teologii Lv patří, že oběť není potřebou božstva (pokrmem nebo platbou za přízeň či požehnání) ani nástrojem sebevykoupení člověka, nýbrž institucí, kterou zřizuje sám Bůh pro svůj lid, aby ten mohl dosáhnout a slavit smíření: V krvi je život těla. Já jsem vám ji určil na oltář k vykonávání smírčích obřadů za vaše životy. Je to krev; pro život, který je v ní, se získává smíření.
(Lv 17,11; v. t. smírčí oběť, krev 3.3). Pro pojetí oběti jako daru
(Lv 1,2n) je podstatné, že řády v Lv nejsou postaveny na zásadě do ut des (já [člověk] dávám, abys ty [bože] obdaroval
), nýbrž do quia dedisti (já [člověk] dávám, neboť tys [mne, bože, již] obdaroval
). Vše, co člověk má, je od Boha; oběť proto není darem z vlastního, nýbrž projevem vděčnosti za přijatá obdarování (oboustranný aspekt přijímání a dávání
názorně vyjadřuje rituál oběti podávání
[hebr. tenúfá Lv 7,30n; 14,12; Ex 29,24], při němž kyvadlové mávání obětinou směrem k oltáři a zpět k obětujícímu naznačuje dynamiku přijímání a odevzdávání). Proto se Bohu obětují nejlepší a nejhodnotnější kusy, proto je za kněze obětováno dříve, než oni sami smějí zástupně oběti přinášet (návaznost Lv 8 a Lv 9), a proto také není možné Hospodinu obětovat nic z toho, co mu z jiných důvodů již explicite patří (prvorozené kusy, desátky, věci klaté aj.; srv. Lv 27,26-30).
Zvláštní místo v obětních rituálech, jež souvisejí s očišťováním od hříchů a smiřováním vin, má výroční slavnost (Dne smíření, Lv 16). Při ní bývá komunita Božího lidu každoročně rituálně očištěna a všechny vyznané hříchy, přestoupení, viny a nepravosti jsou usmířeny (16,16.30).
Ve všech těchto souvislostech je značná pozornost věnována kněžím, kteří mají v obětních rituálech nezastupitelnou roli. Jejich čistoty i dalších prvků způsobilosti ke kněžské službě se proto týkají zvl. předpisy (Lv 21-22; v. t. kněz).