Jakubova epištola

heslo: Jakubova epištola

autor: Roskovec Jan    
       
předcházející heslo: Jakub        
následující heslo: jalovec

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků kanonická kniha NZ.

1. Forma

Pro dopis svědčí pouze 1. verš (preskript), který stručně uvádí odesilatele, adresáty a pozdrav, a celková poloha řeči ve 2. osobě, zdůrazňovaná často opakovaným oslovením bratři (1,2.16.19; 2,1.5.14; 3,1.10.12; 4,11; 5,7.9.10.12.19). Jinak je Jk spíše souborem parenetických oddílů, v nichž některá témata přicházejí ke slovu vícekrát. Vcelku napomínání a výzvy Jk zdůrazňují potřebu praktikované zbožnosti, podobně jako židovské mudroslovné spisy mladšího období. K moudrosti Jk své čtenáře také výslovně zve (1,5; 3,13.15.17). Zřetelná symbolická konotace preskriptu (1,1) upomínající na sz. praotce Jákoba a jeho 12 synů nevylučuje jeho historickou výpovědní hodnotu. Obrazné označení adresátů jako dvanáct pokolení v diaspoře je ovšem určení značně široké a řadí Jk mezi tzv. obecné epištoly. Autor jím charakterizuje své křesťanské čtenáře jako nový Izrael, což může být specificky narážka na jejich převážně židovský původ, ale také obecněji projev zásadního přesvědčení rané církve, že se v ní uskutečňuje poslání Božího lidu. Ze zmínky o diaspoře lze usuzovat, že adresáti Jk žili mimo Palestinu.

2. Struktura

1,1 Preskript s pozdravem dvanácti pokolením v diaspoře

1,2-27 Dopisový rámec

1,2-18 Osvědčení víry v pokušení,

1,19-27 jednat je víc než slyšet a mluvit.

2,1-5,6 Hlavní část

2,1-13 V církvi jsou si bohatí a chudí rovni,

2,14-26 víra a skutky,

3,1-12 autorita učitelů,

3,13-5,6 varování.

5,7-20 Závěrečná výzvy – pareneze (bez závěru)

3. Obsah

Spíše než postupným přehledem členění lze Jk charakterizovat tématy, která se zde opakují, a naznačením jejich vnitřní souvislosti. Čtenáři Jk jsou vybízeni ke zdrženlivosti, zvláště ve třech ohledech. Předně ke zdrženlivosti jazyka (Jk 1,19.26; 3,1-12): namísto přemíry řeči, zřejmě zvlášť hněvivé a hašteřivé (Jk 1,19; 3,14) či sebevědomé až vychloubačné (Jk 4,13-16), jsou zváni k milosrdnému a pokojnému jednání (Jk 2,13; 3,17-18). Dále k ovládání vlastních zájmů a žádostivosti tíhnoucí k sobeckému prosazování (Jk 1,14-15; 4,1-3). Proti tomu je zdůrazněna pokora a důvěra v Boží pomoc (Jk 1,5-8; 4,6-7). Třetím aspektem této zdrženlivosti je trpělivost ve zkouškách víry, snad působených nějakou formou pronásledování (Jk 1,2-4.12-15; 5,7-11). I tady autor Jk radí k pokorné důvěře v jednoznačně dobrého Boha (Jk 1,13.16-18; 4,7), projevované v modlitbě (Jk 1,5-8; 4,3; 5,13.15-18).

S těmito podobami zdrženlivosti souvisejí dva hlavní polemické důrazy epištoly: kritika přezíravosti bohatých vůči chudým a výklad o nezbytnosti skutků zaměřený proti těm, kdo se odvolávali na tezi o rozhodující funkci víry. Jazyk oddílu Jk 2,14-26 celkem zřetelně prozrazuje, že tento druhý důraz je namířen proti formulacím pavlovským (srv. Ř 3,20.27-28; 4,1-2; Ga 2,16; 3,2). Spíše než Pavlovi samotnému však patrně oponuje postojům těch, kdo vlastní smysl Pavlova pojetí ospravedlnění z víry nepochopili a na Pavlovy formulace se odvolávali pro své vadné chápání víry jako jakéhosi niterného názoru, který nemusí ovlivňovat praktický život (srv. 2,18). Jako příklad nesmyslnosti takové představy pouhé víry uvádí autor Jk krátké podobenství: hladovému či nahému nepomůže pouhé přání, byť zbožně proslovené (2,15-16). Sociální podtón této ilustrace zřejmě není náhodný. V křesťanských společenstvích, jimž je Jk určena, se asi projevovala rozrůzněnost podle sociálního statusu a jistá bezohlednost bohatých se nejspíš pojila s oním vůči životní praxi neutrálním pojetím víry. Proti tomu se Jk opakovaně obrací (Jk 1,9-11; 2,1-13; 5,1-6). Nemístně sebevědomé postoje zámožných členů křesťanských obcí mohly souviset i s malou odolností vůči zkouškám víry. Jk se snaží mírnit sebejistotu svých čtenářů a na její úkor posilovat otevřenou důvěru v Boží dobrotu a moc. To je smysl i jakubovské podmínky (lat. conditio jacobea), výzvy k pokornému postoji k budoucnosti, jež se stala okřídleným rčením (Jk 4,13-17).

V závěrečné části dává Jk konkrétní doporučení, jak postupovat v případě nemoci některého z členů křesťanského společenství (Jk 5,14-15). O tento apoštolský pokyn se opírá tzv. svátost nemocných, dříve zkomoleně označovaná jako poslední pomazání.

4. Autor

se v preskriptu představuje velmi stručně jako Jakub, služebník Boha a Pána Ježíše Krista. Z několika mužů toho jména známých v rané církvi (viz Jakub) je nejpravděpodobněji míněn bratr Ježíšův, který v jeruzalémském sboru prvních křesťanů zastával vůdčí funkci (viz Ga 1,19; 2,9.12; srv. 1K 15,7). Je však sporné, zda je tento Jakub skutečným nebo fiktivním autorem epištoly. Skutečné autorství Jakuba, bratra Páně, nelze vyloučit. V jeho prospěch mluví především to, že autor svoji totožnost nijak zvlášť nezdůrazňuje, jak je jinak v pseudepigrafních spisech obvyklé, a celkový zřetelně židovský ráz textu, teologicky blízkého Matoušovu evangeliu. Pozorování, která autenticitu Jakubova autorství zpochybňují, však v součtu převažují. Bývá poukazováno na velmi dobrou řečtinu Jk, která je snáze představitelná u rodilého mluvčího, ačkoli novější bádání ukazuje, že řečtina byla značně rozšířena i v Ježíšově galilejské domovině. Polemika s Pavlem či pavlovskými důrazy sice napohled odpovídá tomu, že historický Jakub patřil k Pavlovým oponentům, avšak její obsah v Jk se liší od obrazu, který podává Pavel v Ga 1-2 a Lukáš ve Sk 15. V Jk není spor o funkci mojžíšovského Zákona a závaznost jeho rituálních předpisů, nýbrž o důsledky víry pro konkrétní jednání, které Pavel nezdůrazňoval o nic méně než epištolní Jakub. Napětí, do něhož Jk promlouvá, není mezi křesťany židovského a pohanského původu, nýbrž mezi křesťany chudými a bohatšími. V Jk 3,1 se autor Jk řadí mezi učitele a pokyn v Jk 5,14 předpokládá existenci starších církve, zřetelně ve smyslu již ustáleného úřadu – i to ukazuje spíše na pozdější dobu vzniku. Týmž směrem ukazuje i značně pozdní zařazení Jk do nz. kánonu – ještě Eusebius na počátku 4. stol. ji uvádí mezi spisy spornými.

S míněním o skutečném autorovi Jk souvisí i představa o době a místě jejího sepsání. Historický Jakub byl podle Eusebia ukamenován v Jeruzalémě nejspíše v r. 62, pokud byla Jk sepsána jeho jménem, muselo to být až po jeho smrti, ale nějakou dobu před vznikem Ju, která již předpokládá její rozšíření (viz Ju 1,1). Anonymním autorem byl zřejmě křesťan pocházející z helénizovaného židovstva, na základě myšlenkové blízkosti s Mt bývá za místo vzniku považována Sýrie, tj. okruh významného křesťanského střediska v Antiochii.