Areopág

Z Encyklopedický biblický slovník
Verze z 16. 2. 2023, 00:00, kterou vytvořil ebs>Moravec
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: Areopág

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: Aréli        
následující heslo: Aretas

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
řec. Areios pagos = Areův pahorek

Pahorek západně od athénské Akropole, kde měl podle pověsti zasedat sbor dvanácti bohů a sprostit viny Area (1. os Arés) za zabití Poseidónova syna, který zneuctil jeho dceru. Tento božský soudní dvůr se tak stal předobrazem na tomto místě zasedající instituce s kompetencí správní (volba a kontrola úředníků, dozor nad dodržováním zákonů) i soudní (zejm. ve věcech politických). Vznik tohoto nejvyššího athénského soudního dvora je připisován již ústavě Drakontově. Nejvyšší autority požíval za ústavy Solónovy. Později (5. st. př. n. l.) byla v souvislosti s rozmachem demokracie tato starobylá aristokratická instituce ve svých pravomocech omezena. Podle Sk 17,19.22 pronesl na tomto místě řeč i apoštol Pavel (Sk 17,22b-31). Patrně nešlo o obhajobu před radou, která na Areopágu zasedala. Podle Sk 17,18-19 tam Pavla dovedli athénští filozofové filozofie, aby s ním mohli diskutovat o jediném Bohu (starozákonním Hospodinu), o němž Pavel mluvil. Autor knihy Skutků (Lukáš) podává čtenáři Pavlovu řeč jako obhajobu víry Izraele i křesťanského svědectví o Ježíši Kristu, v Athénách, které byly stále pokládány za kulturní centrum a kolébku tehdy známé světové civilizace. Řeč na A. je tedy podle Lukáše shrnutím toho, co křesťanská víra a židovská bible (Starý zákon) přinášejí kulturnímu světu. Pavel podle Sk 17,18 mluvil v Athénách o Ježíši a o zmrtvýchvstání, což je pro čtenáře upozornění na typicky křesťanské vyústění jeho následující řeči (Sk 17,32). Pavel v ní nejprve navazuje na úctu, které se v pozdní antice dostávalo neznámým bohům, jejichž oltáře jsou doloženy na více místech, včetně Athén. Byl to projev pozdně starověkého synkretismu, který tu Lukášův Pavel chápe jako otevřenost vůči jedinému skutečnému Bohu, k němuž se vztahovala víra Izraele. Proto zasvěcení oltáře převádí do jednotného čísla (Neznámému bohu), ztotožňuje neznámého boha se Stvořitelem (stvoření) a citáty z klasické řecké literatury dokládá, že všichni lidé jsou božími dětmi. V helénismu rozšířená představa o příbuznosti lidí a bohů tu není užita jako doklad božskosti člověka, ale jako obraz pro lidskou možnost komunikovat s Bohem a pro svědectví o odpovědnosti člověka (základ pro pojetí člověka jako forensní bytosti) při (posledním, Božím) soudu. Křesťanské vyznání je zahrnuto v závěrečném výroku o vzkříšeném Ježíši – muži, v němž bude Bůh soudit celý svět. Svědectví o zjevení Boží vůle v konkrétním člověku vyvolalo různou reakci: od posměchu, přes pokus vyhnout se rozhodnutí až po přijetí spojené s obrácením (obrátit se) jako změnou životního zaměření. Jako obrácený je uveden Dionysios z Areopagu, podle pozdější legendy (zachycené v 4. st. u Eusebia) první athénský biskup, pod jehož jménem byly (tzv. Pseudo-Dionysiem) na začátku 6. st. vydány významné mystické spisy, které posílily platonskou a novoplatonskou tendenci ve výkladu starší křesťanské tradice.

Na A. je dnes bronzová deska s textem Pavlovy řeči v řečtině a v angličtině.