Evangelium
heslo: evangelium
autor: Pokorný Petr
autor: Lukeš Jiří
předcházející heslo: evangelisté
následující odkazové heslo: Evangelium Petrovo
následující heslo: Evangelium pravdy
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
řec. euangelion = dobrá zpráva
.
1. Zprvu výraz pro odměnu jejímu doručiteli; druhá část slova patří ke stejnému /původně íránskému/ kmeni jako angelos posel, anděl. V mimobiblickém světě též vyhlášení příznivého orákula. Již r. 9 př. n. l. je e. doloženo jako termín užívaný v císařském kultu (nápis z Priéné v Malé Asii: narození božského císaře je evangelii /mn. č./ světu a právem jím začíná nový letopočet). V Septuagintě je euangelizó překladem slov odvozených od slovesného kmene b-s-r – hlásit, zvěstovat (kladný obsah je v hebr. výrazu zahrnut jen nepřímo), např. 2S 18,20.22. V Iz 61,1 (LXX) a na jiných místech Deutero- a Trito-Izajáše je tento výraz (ve slovesném tvaru) spojen s prorockým ohlášením Boží blízkosti a věčné záchrany (Iz 52,7). Jde o výroky, které vyjadřovaly eschatologické očekávání nového věku. Na tuto tradici navazuje nepřímo užití pojmu e. v N.Z.
2. V navázání na Iz 61,1 mluvil o e. /původně též pomocí slovesa/ jako ekvivalentu království Božího patrně sám Ježíš. V nejstarších křesťanských tradicích, které jsou zachyceny v NZ, je e.
(a) výrazem pro zvěst o vzkříšení Ježíše Krista (např. 1K 15,1-12), pro jeho novou přítomnost, pro velikonoční svědectví. Vyplývá to ze srovnání tří míst v listech apoštola Pavla, v nichž je společnou součástí výroků označených jako evangelium (1Te 1,5; 1K 15,1; Ř 1,1.3) právě zvěst o Kristově vzkříšení (1Te 1,10; 1K 15,4 /formule víry/; Ř 1,3-4), i když ve všech ostatních ohledech se jejich obsah liší. Pojem evangelium vyjadřuje, že zkušenost s novou přítomností Ježíše Krista je jednoznačně kladná, že je znamením spásy. To je společný základ teologie většiny nz textů. Jen lukášovské spisy se užití pojmu e. vyhýbají, snad aby se vyhnuly možnému konfliktu s císařským kultem, běžně však užívají příslušné sloveso.
(b) Označení e. pro formule víry a vyznání, které zahrnovaly několik výrazů Ježíšova významu, je tedy již druhou křesťanskou etapou uplatnění tohoto pojmu. Je spojeno a apoštolem Pavlem.
(c) Třetí etapou je pojem evangelium jako označení literárního (sub)žánru spojujícího první čtyři spisy nz kánonu a některá další apokryfní evangelia. Podnět k tomu zavdalo užití pojmu evangelium v původním významu (podle /a/ a /b/) autorem Markova evangelia (viz tamtéž).
(d) E. je v staré tradici o Ježíšovi i výrazem shrnujícím jeho učení a kázání.(L7,22 par /Q/-sloveso; Mk 1,15 parr.). Pravděpodobně klíčový starozákonní text Iz 61,1n, z něhož tento výraz mohl být přejat, citoval již sám Ježíš. To, že o tom evangelia mluví v několikeré souvislosti (L 7,22par. /Q/; L 4,18-19), tomu může nasvědčovat, ale není to rozhodující argument. Může jít o pojem vnesený do Ježíšovské tradice z povelikonočního církevního úzu. I v kumránských textech najdeme narážky na Iz 61 (1QH). Skutečnost, že na Iz 61,1-2 navazují obsahově i úvodní blahoslavenství Kázání na hoře (Mt 5,3-10par. /Q/), aniž by na knihu proroctví Izajášových vysloveně odkazovaly, svědčí však pro přímé zakotvení Iz 61,1n v nejstarší ježíšovské tradici. V rané církvi, která vyrůstala z židovství, byla tendence odkazovat na Starý zákon jako doklad pro křesťanské poselství všude tam, kde to bylo možné.
pp
Literární forma evangelia ve smyslu (c).
E. rozvíjí dramatickou zápletku, která kulminuje v příběhu o Ježíšově ukřižováníní a vzkříšení. Narativ je možné zařadit do širšího rámce biblické historie, avšak s vědomím, že ji transformuje a transcenduje. Dle některých badatelů psaná evangelia ustanovují jedinečný literární druh, vycházející z nejranějších kázání církve. Jiní vysvětlují druh evangelia v termínech podobností s existujícími literárními typy v řecko- římském světě, zvláště biografií, a opět jiní předpokládají, že kanonická evangelia kombinují charakteristické rysy biblické historie a antické biografie. Podle nich jsou tedy smíšeným
druhem. Starého zákona se dovolávají pro autoritu, helénistické literární a rétorické praktiky známé jejich posluchačům slouží autorům ke zkonstruování evangelijního narativu. Evangelia jsou propracované literární útvary, které vykazují biografický zájem o osobu Ježíše, ale činí tak v kontextu biblické historie. Mimo jiné mají za cíl rozptýlit falešný obraz Ježíše a jejich funkce je tedy podobná apologetické funkci biografie helénistické. Ač evangelia převzala literární prvky z židovské i řecko-římské oblasti, přesné literární analogie. Běžné literární formy často přizpůsobuje svému záměru. Příkladem je Mk 6,4, který je klasifikován jako aforismus, avšak nejprve koloval jako přísloví. Přísloví vždy nabízí vedení pro každodenní život, aforismus tak činit může a nemusí. Aforismus může být doplněn hyperbolou (Mt 10,27), antitezí či užitím paradoxu (Mk 8,35), často má podobu paralelismu a může se vyskytnout i chiasmus, který vytváří sémantické napětí (u Mk 8,35 mezi zachráněným
životem a ztraceným
životem). Paralelismus i hyperbola dodávají aforismu rétorickou sílu. Aforismy jsou často nakupeny, vytvářejí trsy a fungují jako část rétorického argumentu (L 16,9-13). V. t. synoptická evangelia.
jl (Jiří Lukeš)