Moáb

Z Encyklopedický biblický slovník
Verze z 28. 3. 2023, 12:20, kterou vytvořil Moravec (diskuse | příspěvky) (naimportována 1 revize)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: Moáb

autor: Stehlík Ondřej    
       
předcházející heslo: mlýn
následující odkazové heslo: Moábská stéla      
následující heslo: moc

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
1. Lotův syn – zrozenec incestu se starší Lotovou dcerou (Gn 19,30-38). Starší mythologické látky byly mírně transformovány do podoby lidové etymologie vysvětlující jména okolních národů. Transformované vyprávění nepostrádá ze strany biblického vypravěče jistý prvek despeku jak k dané praxi, tak následně i k okolním národům (v. t. Genesis, odst. 6.3).

2. území rozprostírající se na náhorní plošině východně od Mrtvého moře. Prudké srázy do příkopové propadliny tvoří moábskou západní hranici, východní hranici tvoří pak přechod do arabské pouště. Většina území se nachází v nadmořské výšce 1000 m n.m., tedy zhruba 1300 m n. hladinou Mrtvého moře. Moábská náhorní planina je rozdělena příkrým kaňonem řeky Arnon. Z jihu je moábské území vymezeno hlubokým kaňonem potoku Zered, který od pradávna tvořil přirozenou hranici s Edómem.

Půda na Moábské planině je dosti mělká, ale natolik úrodná, aby umožňovala rozumné zemědělské využití. Vodních zřídel je málo, říční toky jsou hluboko v kaňonech. Zimní deště však poskytují dostatek vláhy pro pěstování ječmene a pšenice, na některých místech i náročnějších plodin. Archeologické pozůstatky starších sídel i biblické svědectví tuto zemědělskou příhodnost dokládají (Rt 1,1.6).

Území Moábu je geomorfologicky rozděleno na dvě zhruba stejně velké oblasti řekou Arnon. Jižní část – jádro moábského území a centrum politické moci – je geograficky chráněna (Sever a jih kaňony, západ Mrtvým mořem, východ pouští). Právě jižní část země byla počáteční základnou úspěšné vzpoury moábského krále Méši. Severní část je více otevřena a často podléhala vlivu i nadvládě Izraelců nebo Amónců.

3. jedno z menších království, říší, kmenů Blízkého východu, která se v oblasti vyrojila v rané době železné, patřily k nim např. státní útvary: Pelištejců, Izraelců, Judejců, Edómců, Amónců. Tato království uzavírala vzájemné smlouvy a vedla spolu lokální války. Pak ale oblast ovládli Asyřané a po nich ve známém sledu Babyloňané, Peršané, Řekové a Římané. Království ve své původní podobě vzala za své, do značné míry se rozpadla jejich státní i kulturní identita.

Informace o moábských dějinách jsou velmi zlomkovité a pro mnohá období sestávají pouze z biblických svědectví. Dozvídáme se tak, že moábský král Balák najal věštce, aby proklel Izrael. (Nu 22-24), později moábský král Eglón rozšířil svůj vliv až nad území Izraele, usadil se v Palmovém městě (Jerichu?) a byl zabit soudcem levákem Ehúdem (Sd 3). Tyto první zprávy o králích působí anachronicky. Nebyli to pravděpodobně králové Moábu, ale vládci větších moábských měst. K utvoření moábského království došlo jistě až později.

Saul i David s Moábci bojovali a nakonec je podrobili. (1S 14,47; 2S 8,2). Jinak je historie Moábu poněkud nejasná, v Bibli je zmiňován jen sporadicky (2Kr 3; 13,20 24,2). Příklad moábského krále Méši může názorně osvětlit rozdíl mezi biblickým svědectvím a historií, měl by nás varovat před nadhodnocováním historické váhy biblických svědectví.

Ještě z asyrských záznamů vyplývá, že v osmém st. př. n. l. platil Moáb Asýrii tribut, v sedmém st. př. n. l. válčil Moáb proti arabským kmenům, které narušovaly poklid na východních hranicích Asýrie. Za babylónské nadvlády ztratil Moáb jakoukoli samostatnost soudě podle židovského historika Josepha Flavia. Z doby perské říše se již nedochovaly o Moábu jakékoli zmínky, Moáb přestal existovat.

Jazykově a kulturně byl Moáb Izraeli velice blízký. Hlavním bohem Moábců byl bůh Kemóš. Vztah k němu je na Méšově stéle reflektován podobně, jako např. v deuteronomistickém rámci knihy Sd (Vydání do rukou cizinců je interpretováno jako hněv božstva, návrat k bohu vede následně k vítězství a osvobození). V jistém smyslu můžeme v případě Moábu a okolních národů (včetně Izraele) mluvit o kulturní kontinuitě. Přes oficiální verbální ideologicky podbarvené starozákonní odsudky Moábu (Dt 23,4) stojí za povšimnutí i opačné hodnocení. Moábská Rút se stala bábou nejuctívanějšího krále.