Otec

heslo: otec

autor: Chalupa Petr    

předcházející odkazové heslo: Otče náš...      
předcházející heslo: oštěp        
následující heslo: otevřeně

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. 'áv, řec. patér. Slovem otec se prvotně označuje ten, kdo zplodil dítě (děti). Tento význam může být rozšířen na děda (Gn 28,13), rodiče (Žd 11,23), předky (Ex 3,13) nebo praotce (Gn 10,21). V rodině příslušela otci neomezená autorita. Šlo o patriarchální společnost. Byl pánem domu, se členy své rodiny mohl disponovat jako hrnčíř hlínou (Iz 64,7) – schvaloval např. uzavírání sňatků (Gn 24,2nn). Neměl však být despotou, ale jeho prostřednictvím mělo proudit požehnání do celého společenství (žen, dětí, služebnictva), za které byl před Hospodinem odpovědný (Dt 5,14 – srv. rodina = hebr. doslova dům otce). Očekávaným uznáním ze strany dětí byla péče o otce (rodiče) ve stáří (Ex 20,12). V přeneseném smyslu se otcem nazývá stvořitel (Mal 2,10), učitel (Př 4,1-4), rádce (Gn 45,8), zastánce (Jb 29,16). Je-li někdo osloven otče, prokazuje se mu takto úcta (2Kr 6,21). Otcem proto nazývají služebníci Naamána (2Kr 5,13), učedníci Elijáše (2Kr 2,12).Bůh (vašich) otců (Ex 3,15) je starobylý výraz, který původně označoval osobního Boha patriarchů, ochránce jejich rodin. Později slouží tato formulace k vyjádření náboženské kontinuity mnoha za sebou následujících generací (1Pa 12,17-18; Ezd 7,27). Ve SZ je teologicky významné, že se Hospodin ve starších vrstvách textu nikdy nenazývá otcem. Odráží se v tom kritický postoj k názorům z okolí Izraele, kde bylo určité božstvo chápáno jako zploditel bohů i lidí. Pojmy otec a syn se zřejmě nejdříve objevují pro vyjádření vztahu mezi Hospodinem a králem. Královo synovství je však – na rozdíl od staroorientálních představ o božském otci a lidské matce – adoptivní (Ž 2,7; 2S 7,14). Srv. adopce. Jednání otce se může stát přirovnáním pro Hospodinovo jednání s lidmi: slitovává se jako otec nad syny (Ž 103,13); domlouvá tomu, koho miluje, jako otec synu (Př 3,12). U těchto textů si můžeme všimnout, které vlastnosti otce byly pokládány za nejdůležitější. Měl žít příkladně podle přikázání (Dt 6,20-25, srv. Ef 6,4) a učit děti správné cestě (Př 22,6). Národ pak se může pokládat za Hospodinova syna jen na základě vyvolení a vztahu vyjádřeného smlouvou (Ex 4,22; Jr 31,9). Toto pojetí zachycuje dějinnou dynamiku ve vývoji vztahu otec – syn, Hospodin – Izrael, ke které patří i zklamaná naděje na věrnost (Jr 3,19). Exilové a poexilní texty chápou pojem otec ve smyslu stvořitel: Jako se otec nezodpovídá dětem, hrnčíř hlíně, tak se Hospodin nemusí zodpovídat svému lidu (Iz 45,9-11).

Novozákonní pojetí se odvozuje od Ježíšova oslovení Boha abba, otče (Mk 14,36). Centrální pojem Ježíšova učení zdůrazňuje, že Bůh se o člověka stará jako laskavý otec o své dítě (Mt 6,25nn); také o dítě, které zmýlilo svou životní cestu (L 15,11-32). Důležité je rozlišení, podle kterého Ježíš chápe svůj synovský vztah k Bohu na jiné úrovni, než adoptivní dětství ostatních lidí, když hovoří o svém otci (se kterým se ztotožňuje – J 10,30; kterého zjevuje – Žd 1,2n) a vašem otci (Mt 10,29; J 20,17). Apoštol Pavel vidí jako nezbytné působení Ducha, který člověka uschopňuje k synovskému vztahu vůči Bohu (Ga 4,6; Ř 8,15). Každý věřící tedy žije ve vztahu k Bohu jako k svému otci (J 1,12). Zároveň se tak vytváří společenství mezi všemi, které otec sjednocuje (Mt 6,9). Srv. Modlitba Páně.