Fénicie, Féničané

heslo: Fénicie, Féničané

autor: Stehlík Ondřej    
       
předcházející heslo: Félix        
následující heslo: Festus

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků řec. foiniké je označení části pobřeží východního Středomoří během prvního tisíciletí př. n. l. Městské státy této oblasti, především Týr, Sidón, Arvad a Byblos utvořily s některými méně významnými městy volnější souručenství a podílely se na obchodu a kolonizaci celého Středomoří. Fénicii však není možno přesně geograficky vymezit. Je tomu tak také proto, že sami Féničané ani jejich současníci tohoto označení neužívali. Pojmenování se poprvé vyskytuje u Homéra, který tak nazývá obyvatele Sidónu. Je však možné, že označení je ještě starší.

Féničané se kromě zámořského obchodu proslavili také produkcí vzácného a drahého purpurového barviva vyráběného z drcených mořských měkkýšů. Všeobecně se má za to, že jméno Fénicie je odvozeno od řeckého názvu tohoto červeného barviva. Polatinštěním řec. foinix vzniklo Poenus – Pun. Stejně tak i Kenaan, jiné, starší jméno pro tuto oblast může být odvozeno od churijského jména tohoto výrazného a ceněného barviva. V řec. překladu SZ Septuaginta se termínem F. často překládá název země Kenaan.

Zdá se, že Féničané byli potomky původního kenaanského převážně semitského obyvatelstva. Pro pozdní dobu bronzovou je užíváno označení Kenaan, s nástupem doby železné se vžívá obzvláště pro pobřežní pás měst označení Fénicie, zatímco označení Kenaan ustupuje a zůstává k označení původního obyvatelstva městských států vnitrozemí. Mezi oběma epochami je přeryv způsobený pustošivou vlnou mořských národů. Tento přeryv nicméně nemůže smazat zřetelnou kulturní, jazykovou i náboženskou kontinuitu osídlení tohoto prostoru. Do uprázdněného prostoru po kenaanských obchodních přístavech (např. Ugarit v severní Sýrii) vstupují fénické městské státy dnešního Libanónu. V čele těchto měst stojí Týr a Sidón. Sidón je mocnější na počátku, zatímco Týr začíná dominovat od desátého století př. n. l. Sidón se nakonec do dominantního postavení vrací v době perské.

Féničtí mořeplavci budují kolonie na Kypru, v Kilíkii, zakládají kolonii v Kartágu (běžně kladeno k datu 814 př. n. l.) jejich kolonie najdeme i na Sicílii, Sardinii, ba i na Španělském pobřeží jak na středozemní tak i atlantické straně Gibraltaru.

Pevninská Fénicie se nemohla vyhnout vlivu kontinentálních supervelmocí – Asýrie, Babylón, Persie ale právě zámořské kolonie byly v těchto situacích velkou oporou (velmoci se většinou nesnažily fénická města zničit, ale získat). Postupně však začínají Féničané prohrávat svůj boj o středomořský prostor s Řeky.

Barvířství dalo Fénicii jméno, mořeplavba vojenská a obchodní zajistila věhlas a stabilitu. Féničané však byli i zdatní řemeslníci; mořeplavba vyžadovala stavitele lodí a tesaře (kvalitního stavebního a loďařského dřeva bylo tou dobou v pohoří Libanónu ještě dost). Féničané však vynikali i jako řezbáři -hlavně slonové kosti a jako měditepci. Je příznačné, že jeruzalémský chrám podle biblického svědectví stavěli féničtí řemeslníci (1Kr 5,20n).

Fénické náboženství je vlastně obdobou nebo pokračováním kenaánského náboženství. Do objevení ugaritské mytologické literatury byla znalost kenaánského náboženství prostředkována skoro výhradně skrze fénické dědictví. Hlavními bohy jsou Baal, Aštarte, Ešmun, Adonis, Melqart a Severo-africká Tinnit, božský pár Eljon a Baala v Byblu, Aštarte a Melqart (Herakles) v Týru, Baal Hamon a Tinnit v Kartágu. Náboženství, mytologie a kult se město od města lišily ve jménech božstev, v místních zvláštnostech kultu, ve vzývání místních božstev. Utvořil se tak podivuhodný náboženský svět jednotný svým duchovním smýšlením a směřováním a kaleidoskopický k nepřehlednosti v jednotlivých detailech. Dynamika fénického polytheismu byla veliká. Vývoj zahrnuje inovace starých zvyků a jmen, otevřenost cizorodým prvkům například asimilací nových božstev a naopak pravidelné opouštění nedávných inovací. Dochází k míšení božstev – nejzřetelněji patrném na podvojných jménech božstev Tinnit-Aštarot, Baal Hammon, Ešmun – Melqart. Jednotícím prvkem byly společné mytologické a kultické kořeny (společné i židovství a křesťanství, jak ukazuje na mnoha místech biblické svědectví), které Féničané rozpracovávali a aktualizovali podle potřeby a zájmu do konkrétních podob.