Uzdravit

heslo: uzdravit

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: Úzal        
následující heslo: Uzen-šeera

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků Většina uzdravení, o nichž se v Bibli vypráví, má nečekaný průběh a lze je chápat jako zázraky. Jde o zvláštní léčení, při jehož popisu se pozornost soustřeďuje na u. Protože jde o závažné, teologicky významné téma, vyčleňujeme je z hesla zázrak a pojednáme o něm jako o zvláštním svědectví spojeném s teologickými výroky.

V evangeliích se mluví o tom, že Ježíš kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu (Mt 4,23; srv. 9,35) nebo kázal v jejich synagogách po celé Galileji a vyháněl zlé duchy (Mk 1,39). U., event. vyhánění démonů (exorcismus), patří tedy k vystoupení Ježíše stejně tak jako zvěstování království Božího. Tato podvojnost svědectví a pomoci má své obdoby i v SZ.

K pochopení toho, co znamenalo u. je třeba, abychom si uvědomili, jak chápali v biblických dobách nemoc. Nemoc byla chápána jako důsledek zásahu vyšší síly, zprostředkované andělem (Sk 12,23), vyslovenou kletbou viz proklínat, uhranutím, nebo jiným magickým prostředkem, selháním nemocného (vinou) vzhledem k božstvu nebo nadzemské moci, která, podobně jako některé nebeské jevy působí osudově, fatálně. Nejen posedlost zlými duchy (exorcismus), ale i nemoc sama byla personifikována jako zlá síla (dle L 4,39 oslovuje Ježíš horečku, která nato opouští Petrovu tchyni; v L 13,11 byla žena, kterou uzdravil Ježíš, stižena duchem nemoci (řec. pneúma astheneias); ČEP překládá jen stižena nemocí. Nemocní byli pokládáni nejen za postižené, ale často i za podezřelé, protože byli poznamenáni cizí mocí. V židovském prostředí byli i kulticky nečistí a v některých případech (malomocní) izolováni od ostatních, čímž někdy trpěli víc, než vlastní nemocí.

Je proto samozřejmé, že i léčení se dálo v moci vyšších sil. Často bylo spojeno s magií (jako mezietapa v překonání zlých sil se objevuje jejich přemístění i v Mk 5,1-20), v Izraeli se dálo ve jménu Hospodina: Já jsem Hospodin, já tě uzdravuji (Ex 15,26; srv. Ž 30,3), on (tj. Bůh) působí bolest, ale též obváže rány (Jb 5,18) a v 2Kr 5,7 říká král: Jsem snad Bůh, abych rozdával smrt nebo život? Nebrat v potaz Boha a omezit se jen na pomoc lékaře, byl hřích (2Pa 16,12). Nemoc byla proto těžkou zkouškou víry: Jsem odložen mezi mrtvé... Leží na mne tíha tvého rozhořčení... Známé jsi mi vzdálil (Ž 88,6.8n). Lečebné praktiky byly proto spojeny s modlitbou (1Kr 17,21) a v NZ je uzdravení programově spojeno s odpuštěním hříchů (Mk 2,1-5par).

Jedinou čestnou nemocí byla zranění, zejména ta, která byla utržena v boji. Léčení ran (chirurgie) byl i původní význam hebr. slovesa r-p-' i jeho řec. ekvivalentu slovesa iómai = léčit (rány), které se v NZ vyskytuje 26× (iasis uzdravení 3× a iatros lékař 6×). Řec. sloveso therapeuó, které znamená nejen léčit, ale především sloužit, má v Septuagintě méně jednoznačné hebr. ekvivalenty. Asklépios, řecký hérós, patron lékařů, se poprvé objevuje v Homérských eposech jako lékař řeckých vojáků (např. Ílias II, 732). Jeho lékařská pravomoc nebyla však neomezená. Jakmile uzdravil několik nemocných určených k smrti, byl po stížnostech z podsvětí, kde noví mrtví chyběli, usmrcen bohem Diem. Překročení hranice smrti znamenalo porušení božského řádu.

Hledíme-li z tohoto hlediska na Ježíšova uzdravování, vidíme, že jednoznačně a samozřejmě předpokládá, že Bůh stojí na straně nemocných a jejich u. je jeho mesiášskou povinností i demonstrací jeho nároku: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium (L 7,22 /Q/; srv. Iz 35,5-6; 61,1). Shrnutí jeho působení v Sk 10,38 zní: Bůh pomazal Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním. To bylo i posláním Ježíšových žáků (L 9,2). Jestliže stará tradice o Ježíšově činnosti vrcholí výrokem o kříšení mrtvých, je zřejmé, že hranice daná v antickém světě pro přemáhání nemoci tu neplatí. Nemoc je protibožská síla, je to důsledek hříchu, a Ježíšova uzdravování nejsou jen (i když také a především) výrazem jeho soucitu s konkrétními trpícími a jeho humanity, ale jsou i součástí přímo kosmického konfliktu sil, v němž Ježíšovo vítězství je demonstrací evangelia a znamením toho, kdo má rozhodující slovo: Je to Bůh, který v Ježíšově podání stojí na straně těch, kdo nemoc potírají a tak přemáhají zosobněný hřích, zlou mocnost viz moc. Zřetelné je to při pomoci lidem posedlým zlými duchy. Toto vědomí je víc než pomoc jednotlivému člověku. Zkušenost s Ježíšem, jehož podle svědectví víry Bůh ani ve smrti neopustil a otevřel mu nový rozměr bytí, je nejhlubším motivem k ochraně života ve všech jeho podobách.

Líčení Ježíšových uzdravování má některé společné rysy, které literární zpracování většinou zcela nepotlačilo a někdy dokonce zdůraznilo: Popis vážného stavu nemocného, jemuž dosud nikdo nemohl pomoci (Mk 5,26) – uzdravení, které přichází nečekaně (Mk 5,42) – demonstrace uzdravení (nemocný nese své lůžko /houni/ – např. J 5,8nn.; Mt 9,7) – údiv svědků (chór – Mt 9,8). Historicky jde o schematizaci, která má naznačit podíl Ježíše na Boží stvořitelské moci. Ve skutečnosti Ježíš zřejmě používal některé léčebné praktiky jako slinu (Mk 7,31-37) a dotek (Mk 8,22-26). V obou případech je naznačen také postupný průběh uzdravení – to, co bychom mohli pokládat za průběh léčení. Ostatní synoptická evangelia však zřejmě právě proto tyto dva příběhy z Marka nepřejala. V některých případech je podmínkou vyléčení víra (Mt 8,13; 15,28 aj.). V tomto případě jde o víru jako důvěru k Ježíšovi, která zahrnuje jistotu, že jedná v pověření Božím.

Biblický model naděje tedy není únikem z tohoto světa na věčnost, ale jeho eschatologický rozměr (Bůh je stvořitelem i soudcem nad zlými silami) je přímou inspirací k potírání nemoci a zmírňování utrpení na tomto světě. Jestliže jsme pověděli, že nemoc je podle NZ důsledkem hříchu, neznamená to, že je důsledkem hříchu nemocného člověka. Tento závěr Ježíš zřetelně odmítá (J 9,2nn). Je důsledkem lidského hříchu, což v jistém smyslu platí i z dnešního hlediska. Stačí si uvědomit, že suma rovnající se zlomku toho, co lidstvo vydává za zbraně, by stačila k potlačení nemocí způsobujících předčasnou smrt, a aktuálnost biblického pohledu je zřejmá. Hrůzné důsledky této lidské viny dopadají většinou na nevinné.

U Pavla najdeme ve výčtu charismat dar uzdravování (řec. iamata, sg. iama; 1K 12,9.28.30) a v 1K 11,30 Pavel tvrdí, že nadměrný počet onemocnění a úmrtí v korintské křesťanské obci souvisí se špatným slavením Večeře Páně (eucharistie), při němž vystupují do popředí sociální rozdíly mezi jednotlivými členy obce. To neznamená, že by dobří křesťané byli chráněni před nemocemi. Pavel sám byl nemocen a jeho spolupracovník Epafrodités byl nemocen na smrt (Fp 2,25-27). Nepřímo se však předpokládá, že střídmý a vnitřně naplněný křesťanský styl života snižuje riziko onemocnění.

Závažnost tématu nemoci v životě prvních křesťanů dokresluje epištola Jakubova, podle níž se nad nemocným mají modlit starší (presbyteři) a potírat jej olejem. Jako lékař je označen Bůh sám, který pomoc v nemoci spojí s odpuštěním (Jk 5,13-16).

Služba nemocným je trvale doprovodným jevem autentické církve.

Protože dar charismatického uzdravování mají jen výjimečné křesťanské osobnosti, byly biblické příběhy o uzdravení již v době svého literárního zpracování chápány také metaforicky, jako obrazy naděje a věčné záchrany. Podstatné na biblických příbězích o u. není způsob u., který by současný religionista asi zařadil mezi šamanistické praktiky (to je jen vnější popis jevu, není to negativní hodnocení), ale (a) víra, že boj s nemocí má budoucnost před Bohem a (b) vynalézavá, dosavadní hranice překonávající snaha pomoci trpícím. V tomto ohledu může být Ježíšovu modelu bližší u. prostřednictvím lékařské vědy než zbožná gesta, která její služby nechtějí využít.

V. t. lékař, léčit, lék.