Oděv

heslo: oděv

autor: Žilka Ladislav
autor: Pokorný Petr
autor: Žilka Ladislav
       
předcházející heslo: Óded        
následující heslo: odchýlit se

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků 1. Funkce:

O. sloužil jako k dnes k ochraně člověka před nepřízní počasí, byl prostředkem k uchování nezbytné intimity a elementární důstojnosti a zřetelněji než dnes vyjadřoval společenské postavení nebo funkci. V tomto ohledu byl součástí osobnosti svého nositele (Mt 9,2). Výměna o. mezi muži byla projevem hlubokého přátelství.

Neodkrývat nahotu patřilo podle Zákona k řádu pohlavního života (Lv 18,6-19). Porušení tohoto řádu bylo ohavností, která nezůstala bez následků (Lv 18,28). Nahota byla hanbou – Gn 9,22-25 a byla v Izraeli v rámci kultu výslovně zakázána (Ex 28,40n). Potřeba zakrývat nahotu je podle Gn 3,7 důsledkem lidské neposlušnosti (hříchu). V takové situaci mohla být nahota součástí trestu nebo pomsty – Iz 20,4). Tyto funkce oděvu jsou zahrnuty v souhrnném hebr. označení beged nebo slovese l-b-š a jeho odvozeninách, v NZ tomu odpovídá řec. endyma, častěji však himatia, pl. od himation, což byl svrchní plášť. Na rozdíl ode dneška sloužily jednotlivé části oděvu i k přenášení různých potravin a zboží jako např. těsta (Ex 12,34) nebo zeleniny (2Kr 4,39). O. byl obvyklým větším darem (2Kr 5,5; 1Ma 11,24) i kořistí (Sd 5,30).

2. Materiál a součásti o.

Přesný popis o. v jednotlivých obdobích biblických dějin nemáme. Z jiných pramenů lze však doplnit poznatky o odívání v biblických dobách.

K o. nezbytně patřil bederní pás (hebr. 'ézór) zakrývající tělo od boků až ke kolenům.

Další základní částí oděvu mužů i žen byla dlouhá, až ke kotníkům sahající opásaná košile (hebr. kuttónet). Při práci ji bylo třeba vyhrnovat. Odpovídala tomu, co v nz. době bylo v helenizovaných oblastech nazýváno řecky chitón nebo latinsky tunika.

Kalhoty muži ve starověku nenosili. Rukávy byly známy, měla je však obvykle jen jedna (častěji spodní) část oděvu.

Důležitou částí obleku byl svrchní plášť (hebr. salmá, řec. himation v pašijním příběhu Mt 27,28.31 řec. chlamys), později zhruba totéž co latinsky toga, který tvořil velký kus látky, sepnutý na levém rameni, aby pravá ruka byla volná, a obvykle stažený opaskem. Používal se také jako přikrývka. Plášť musel mít každý a pokud byl dán do zástavy, musel být vrácen do večera (Ex 22,25; Dt 24,13 sr. Mt 5,40). Ozdobný plášť (hebr. m^e`íl; ČEP: říza) byl sešit ze dvou dílů a měl otvory pro ruce a hlavu. Muži, nosili krátké (často kožené) zástěry.

Pokrývka hlavy chránila před sluncem. Byla ze složeného čtvercového kusu látky nebo z kusu látky stočeného do turbanu.

Oděv žen byl dosti podobný, ale přesto byly rozdíly. Ženský oblek byl z jemnější látky a jeho součástí byl šátek na hlavu vzadu splývající a použitelný i jako kapuce, spodní oděv, čelenky, aj. (Iz 3,16nn). Muž měl zakázáno nosit ženský oděv a také naopak (Dt 22,5).

Součástí obleku byla i obuv.

V nz. době většina obyvatel měst nosila spodní roucho – tuniku s rukávy (lat. dalmatica) a římští občané mohli nosit togu opatřenou širokými rukávy.

3. Zvláštní druhy o.

Slavnostní o. se lišily barevností i materiálem, ze kterého byl zhotovený.

Bohatší vrstvy (muži i ženy) nosily již v nějstarší době pestře tkané suknice (ČEP; hebr. k^etónet passím – Gn 37,3; 2S 13,18n.).

Kajícný a smuteční oděv byl z hrubé látky a oblékal se na holé tělo (hebr. saq; 1Kr 21,27). Roztržení šatu bylo běžným znamením smutku a pokání (Gn 37,34; Jb 1,20 aj.). Dlouhodobějším projevem pokání byl oděv z kůže, který byl i oděvem proroků (Za 13,4; 2Kr 1,8; Mt 3,4). Projevem smutku bylo i chození bez obuvi (2S 15,30; Iz 20,2n).

Bez obuvi se také vstupovalo na svatá místa (Ex 3,5). Malé děti chodily nahé.

Zvláštní předpisy byly pro oděv kněží (Ex 28; 39,1-26). Kněží nenosili vlněný oděv (Ez 44,17) a v chrámě nenosili sandály (Ex 3,5). Zcela zvláštní funkci mělo roucho a turban velekněze. Zmínka o Ježíšově nesešívaném spodním šatu (chitónu) beze švů (tedy v jednom kusu setkaném) v pašijním příběhu dle J 19,23-24 je snad evangelistovou narážkou na nesešívaný chitón velekněze (JosFl, Ant. III,7,4), jehož obětní služba byla v rané křesťanském pohledu předobrazem oběti Ježíšovy (Žd 4,14-5,19).

O. bílý jako sníh Da 7,9 (aram. l^evúš; ČEP jen zde: oblek), Mk 9, 3 představuje vidění eschatologického zaslíbení. V. t. barvy).

V. t. nahota