Deuteronomium

heslo: Deuteronomium

autor: Rückl Jan    
       
předcházející heslo: deuteronomistické dějepravné dílo        
následující heslo: deuteropavlovské listy

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků kanonická kniha SZ. Pátá kniha Tóry, též 5. kniha Mojžíšova.

1. Název, obsah, struktura. Latinský název D. je odvozen z řec. to deuteronomion (druhý zákon), kterým LXX v Dt 17,18 a Joz 8,32 překládá mišné ha-tórá, to však znamená spíše opis tohoto zákona. V žid. tradici je kniha zpravidla nazývána podle úvodní fráze d^evárím ( slova, řeči Dt 1,1). Řecký název vyjadřuje pozici D. v kanonickém kontextu Tóry, kde se kniha jeví jako opakování Zákona, který byl Izraeli dán již na Sínaji (Ex 19,3 – Nu 10,10). D. se podává jako Mojžíšova řeč k Izraeli v moábských pustinách (Dt 1,1.5; 34,1 aj.) před vstupem Izraele do zaslíbené země.

Kniha má dva úvody (viz přerušení Mojžíšovy přímé řeči v Dt 4,41-48). V prvním úvodu (Dt 1-4,40) Mojžíš hlavně rekapituluje události z doby putování pouští. Druhý úvod (Dt 4,44-11,32) také připomíná některé předchozí události (např. Dt 9,7-10,11 – porušení smlouvy – srv. Ex 32), ale jinak obsahuje především výzvy k bezpodmínečné věrnosti Hospodinu (v Dt 5,6-21 deuteronomická verze Desatera, v Dt 6,4-9 tzv. š^ema` jisrá'él, tj. vyznání Hospodina jako jediného Boha Izraele a výzva k jeho milování celým srdcem, duší a silou; v. t. šemá Jisráel).

Těžiště knihy tvoří deuteronomický zákoník v kap. 12-26 obsahující požadavek kultické centralizace (kap. 12), zákaz nejahvistické bohoslužby (kap. 13), sbírku zákonů o úřadech (Dt 16,18-18,22) a různé další zákony týkající se soukromého i společenského života. Kap. 27-28 uvádějí požehnání a kletby, které Izraeli přinese poslušnost či neposlušnost ohlášeného Zákona. Po nich následuje znovu pareneze (kap. 29-30), v jejímž závěru Mojžíš předkládá Izraeli volbu mezi životem a smrtí (Dt 30,15-20). Poslední kapitoly obsahují zprávy o Mojžíšových posledních činech a smrti: Mojžíš vkládá knihu Zákona do truhly smlouvy a předává vedení Jozuovi (kap. 31), dává zapsat svou píseň (kap. 32), žehná Izraelským kmenům (Dt 33, srv. Jákobovo požehnání v Gn 49) a nakonec umírá na hoře Nebó (kap. 34).

Přehled látek:

1,1-4,43 první úvodní řeč

1-3 rekapitulace tažení pouští

4 rekapitulace Zákona, připomínka smlouvy

4,44-11,32 druhá úvodní řeč

5 Desatero, ustanovení Mojžíše prostředníkem

6 slyš Izraeli (šemá Jisráel), tzv. malé dějinné krédo

7-11 výzvy, varování, napomínání Izraele jako zvláštního lidu

12-26 deuteronomický zákoník

12 centralizace kultu

13-16 nařízení o čistých pokrmech, desátcích, výročních slavnostech

17-18 ustanovení úřadů: soudci, kněží, král, lévijci, proroci

19-21 útočištná města, řády pro boj s nepřáteli, zabití a zajetí člověka

22-25 různá ustanovení pro ochranu života, čistotu komunity, potřebné a opuštěné

26 formule vyznání (dějinné krédo), dar prvotin, desátky, formule smlouvy

27-28 výroky požehnání a prokletí

27 katalog kleteb

28 zaslíbení požehnání, předzvěst dopuštění exilu i návratu a obnovy po něm

29-31 závěrečná řeč

29-30 napomínání, varování před porušením smlouvy

31 předání vedení Jozuovi

32-34 epilogické oddíly

32 Mojžíšova píseň

33 Mojžíšovo požehnání synům Izraele

34 Mojžíšova smrt a pohřbení

2. Vznik a teologie. Již někteří církevní otcové (např. Jan Zlatoústý a Jeroným) ztotožňovali Dt s knihou Zákona, která byla podle 2Kr 22 nalezena r. 622 př. n. l. v jeruzalémském chrámu a jejíž obsah následně podnítil krále Jóšijáše (640-609 př. n. l.) k provedení náboženské reformy (2Kr 22-23). Teprve W. M. L. de Wette však v r. 1805 ze souvislosti D. a 2Kr 22-23 vyvodil, že tato za Jóšijáše nalezená kniha v této době také vznikla, čímž poprvé v dějinách sz bádání postuloval souvislost mezi jedním textem Pentateuchu a konkrétní historickou událostí. Ve studiu formování Pentateuchu se pak stal vztah mezi D. a Jóšijášovou reformou archimédovským bodem, o který bylo možné opřít relativní chronologii pramenů a redakcí Pentateuchu. Do 70. let 20. st. bylo D. považováno za spíše pozdní stádium vývoje sz literatury; dnes se naopak zdá, že předpokládaná první verze předexilního D. je jedním z nejstarších rozsáhlejších textů pozdějšího Pentateuchu, neboť datování ostatních literárních kompozic či vrstev bylo výrazně posunuto.

Předexilní forma D. byla patrně dílem dvorských písařů a jeho smyslem bylo podpořit administrativní, ekonomickou a náboženskou centralizaci v Jeruzalémě v poslední čtvrtině 7. st. př. n. l. Některé pasáže D. obsahují velmi blízké paralely k novoasyrským vazalským smlouvám, zejm. smlouvě Assarhaddonově, jíž tento asyr. král v r. 672 zavázal své vazaly, že budou respektovat a hájit právo prince Aššurbanipala na asyr. trůn. Pro datování původního D. do 7. st. mluví zejm. to, že Dt 13,2-10* a Dt 28,20-44* jsou na Assarhaddonově vazalské smlouvě zřejmě přímo závislé (Asarhaddonova smlouva s judským králem Menašem [687-642] nebyla nalezena, je však pravděpodobné, že v Jeruzalémě její exemplář byl, ať už ve známé akkadské nebo [nedoložené] aramejské podobě.) D. přeznačuje přísahu věrnosti asyr. králi na závazek bezvýhradné věrnosti Hospodinu. Dt 13* a snad ani Dt 6,4-5 nehlásají monoteismus, nýbrž monolatrii: existence jiných bohů není zpochybněna, Izrael však za nimi nesmí chodit a sloužit jim (Dt 13,3 aj.). Předexilní D. předpokládá tzv. Knihu smlouvy (Ex 20,22-23,19*), jejíž mnohé zákony jsou přepracovány v deuteronomickém zákoníku Dt 12-26*, srv. např. Ex 21,2-6; 15,12-18. Vlastní deuteronomický zákoník začínal požadavkem centralizace kultu v Dt 12,13-14, srv. Dt 14,22-29, což mělo za následek, že roční dávky (desátek), dříve vybírané místními svatyněmi, byly soustředěny do centrální svatyně.

V exilní a poexilní době prošla kniha D. několika redakcemi. Se zkušeností exilu zřejmě souvisí, že kniha nyní dostává formu Mojžíšovy řeči pronesené k Izraeli před vstupem do zaslíbené země. Tento historický kontext Mojžíšovy řeči není dán pouze narativním zarámováním D. v úvodu, závěru a několika dalších místech, kde se ke slovu dostává anonymní vypravěč (Dt 1,1-4; 4,41-5,1a; 27,1a.9a.11; aj.), ale samotný Mojžíšův proslov na tuto situaci stále znovu upozorňuje (Dt 6,1.18b; 7,1b.17-24; 8,1.7.20 aj.). D. nepřestává připomínat, že Izrael v zemi původně nesídlil a přišel do ní až poté, co mu byla Hospodinem darována (Dt 12,1-2.10.29; 15,4; 17,14; aj.), a pokud se lid v zemi nebude řídit ohlašovaným zákonem, zase ji ztratí (Dt 8; 28,58-68; aj.). Tím je D. na jednu stranu narativně spojeno s deuteronomisticky zpracovaným líčením dějin Izraele v následujících knihách Joz -- Kr, které vedou až k deportacím ze země pojatým jako trest za neposlušnost Hospodinu (2Kr 17; 24-25; v. t. Deuteronomistické dějepravné dílo), na druhou stranu se kniha stává programem pro život v zemi po návratu z exilu (Dt 4,29-30; 30,1-10). Z doby po pádu chrámu pocházejí v D. také pasáže, které kromě požadavku centralizace kultu zdůrazňují, že na vyvoleném místě dá Hospodin přebývat pouze svému jménu (srv. předexilní text Dt 12,13-14 mluvící pouze o vyvoleném místě, a pozdější formulace ve Dt 12,5.11). Příbytek Hospodina samého je pro tyto písaře pouze v nebesích (Dt 26,15). S návratem potomků exulantů do Palestiny zřejmě souvisí některé pozdní deuteronomické texty zdůrazňující segregaci Izraele od původních obyvatel země (Dt 7; 23,2-9; srv. Dt 9,1-6; 12,2-7). Navrátilci považují za pravý Izrael pouze sebe sama a vylučují z něho všechno obyvatelstvo země, které neprošlo exilem, resp. náboženskou reformou, k níž v exilu došlo. Relativně pozdní text, pravděpodobně předpokládající Kněžský kodex (srv. Dt 4,16b-18), je kap. 4, která obsahuje myšlenky monoteismu (viz zejm. Dt 4,35.39) a Božího vyvolení Izraele (v. 37; ze stejné doby je asi Dt 10,14-22). Podobně jako v Kněžském kodexu je i zde koncept Izraele jako Božího vyvoleného lidu novou formulací Božího zvláštního vztahu k Izraeli ve chvíli, kdy se z Hospodina stává univerzální Bůh celého světa. Práce editorů Pentateuchu je v D. patrná zvláště v závěru knihy. Zde se říká, že po Mojžíšovi v Izraeli již nikdy nepovstal prorok jako on (Dt 34,10-12, v opozici ke staršímu, [pozdně]deuteronomistickému Dt 18,15.18), čímž je vyznačen zásadní předěl mezi D. jako poslední knihou mojžíšovské Tóry a všemi knihami následujícími. V. t. Pentateuch, Deuteronomistické dějepravné dílo.