Jan

heslo: Jan

autor: Slabý Jindřich    
       
předcházející heslo: Jambrés        
následující heslo: Jan Křtitel

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků řec. ióannés, nz podoba hebr. jména Jóchanan (= Hospodin je milostivý). V NZ vystupuje několik Janů:

1. Jan Křtitel

viz samostatné heslo

2. Jan, otec Šimona Petra

Podle Mt 16,17 se jmenoval Jonáš, avšak některé z nejstaších rukopisů ho v J 1,42; 21,15-17 nazývají Janem.

3. Jan Zebedeus

Galilejský rybář, jeden z dvanácti Ježíšových učedníků. Ježíš ho povolal spolu s jeho bratrem Jakubem (Mk 1,19n; Mt 4,18-22; L 5,1-11). Zebedeovci nebyli zřejmě chudí, protože na své lodi zaměstnávali nádeníky (Mk 1,20). Jan patřil podle evangelií spolu s Petrem a Jakubem k nejužšímu kruhu Ježíšových učedníků, který byl svědkem vzkříšení Jairovy dcery (Mk 5,37; L 8,51), Ježíšova proměnění na hoře (Mt 17,1-9; Mk 9,2-9; L 9,28-36) a Ježíšovy modlitby v Getsemane (Mt 26,37; Mk 14,33). Ve všech seznamech Dvanácti mají Zebedeovci místo hned po Šimonu Petrovi. Ježíš jim dal přezdívku Boanérges, podle Mk 3,17 synové hromu (přesná etymologie je však nejasná), snad pro jejich prudkou povahu (L 9,49-56) a horlivost, v níž toužili po předních místech v budoucím království (Mk 10,35; Mt 20,20). Projevili však také ochotu zemřít s Ježíšem (Mt 20,20-24; Mk 10,35-41).

Podle knihy Sk byl J. po Ježíšově vzkříšení spolu s ostatními učedníky v Jeruzalémě v horní místnosti domu (Sk 1,13) a po letnicích v misijní práci po boku Petrově (Sk 3,1). Oba byli uvězněni (Sk 4,13-19), oba byli vysláni do Samaří, aby zpečetili darem Ducha dílo Filipovo (Sk 8,14). Zdá se, že v době pronásledování zůstal Jan v Jeruzalémě (Sk 12,1n), kde se s ním později setkal i Pavel po návratu z první misijní cesty (Ga 2,9).

Mimobiblické legendy o Janovi vypravují, že se ještě před pádem Jeruzaléma usadil v Efezu, kde byli jeho žáky Polykarp, Papias a Ignatius. Polykarpův žák Ireneus tvrdí, že Jan zůstal v Efezu – s výjimkou svého ročního vyhnanství na ostrově Patmu (v tom ho zaměnil s Janem Teologem)- až do své smrti za císaře Trajána (98 – 117 n. l.). Polykarp o něm vypravuje, že se každoročně o slavnosti pascha postil. Jeho nenávist k odchylnému učení byla prý tak veliká, že raději opustil lázně, když se dověděl, že je v nich bludař Kérintos. Jeroným, překladatel Vulgáty, vypravuje, že se stařičký Jan dával nosit do shromáždění a zdravil věřící vždy jen jednou větou: Dětičky, milujte se vespolek! (srov. 1J 2,28; 3,18; 4,7) Na dotaz, proč stále opakuje totéž, odpověděl: Je to příkaz Páně, a je-li ten skutečně dodržován, úplně to stačí.

Tradice, která sahá k círk. otcům Ireneovi (+202) a Klémentovi Alexandrijskému (+211), ztotožňuje Jana Zebedea s učedníkem, kterého miloval Ježíš a který je autorem Janova evangelia (viz níže). K této tradici se většina moderních biblistů ze závažných důvodů nepřiklání.

4. Jan Evangelista – autor 4. evangelia

Není – kromě dodatečně vytvořeného nadpisu knihy – nikde v evangeliu uveden jménem. Podle vlastního svědectví Janova evangelia (J 21,20-24) je jeho autorem učedník, kterého Ježíš miloval (J 13,23nn; 19,26; 20,2nn; 21,7.20), patrně totožný s jiným učedníkem (řec. allos mathétés, J 18,15nn; 20,3.4.8). Z řečí na rozloučenou (J 13,31-17,26) můžeme vytušit, že autor žil s vědomím svého povolání za evangelistu. Ví, že je inspirován Paraklétem (J 14,26), který ho upomíná na všechno, co Ježíš řekl. Připomínání Ducha se vztahuje nejen na slovo, které Ježíš řekl v určitém okamžiku, nýbrž současně na jeho hlubší pochopení. Díky tomuto přesvědčení se evangelista cítí povolán postavit události Ježíšova života do zvláštní teologické perspektivy. Tato perspektiva předpokládá Ježíšovo povýšení (na kříž a do slávy Otcovy).

Autor J. ev. snad pochází z kruhů heterodoxního židovství. Ježíš jako Mesiáš mu není Syn Davidův, ale Král Izraele (J 12,13) a zvl. ten Prorok, zaslíbený v Dt 18,15.18n. Chrámový kult je pro něho odbytá záležitost, Boží přítomnost je jen v osobě Ježíše Krista. Možná pochází z křtitelských kruhů (J 1,35-39), proto se zajímá o Jana Křtitele, ale nepřeceňuje ho (J 1,8). Připisuje význam misii v Samaří (4). Výběr příběhů a znalost tamní topografie naznačuje, že pochází z Judeje. Historicky, chronologicky a geograficky je jeho líčení pašijí věrohodnější než synoptické. Dvanáct učedníků v J. ev. nehraje velkou roli, jsou jen jednou zmíněni (J 6,70). Naproti tomu vystupují na rozhodujících místech jiní učedníci Ježíšovi: Natanael, Lazar, Marta a Marie z Betanie. Z toho se dá soudit, že evangelista ke Dvanácti nepatřil. Jeho zvláštní tradice nepocházejí z okruhu galilejských rybářů. Prokazuje vyšší stupeň vzdělání, osvojil si způsob myšlení helénistického židovství. Tradice o Janu Zebedeovi jako autorovi evangelia se těžko slučuje s autorovým původem z Judeje, s jeho příslušností ke skupině učedníků, která je odlišná od Dvanácti a disponuje nezávislými tradicemi ovlivněnými heterodoxním palestinským židovstvím, a s jeho poměrně vysokým stupněm vzdělanosti. Má kontakty s muži z vyšších sociálních kruhů (J 18,16). Přesto nelze autora a jeho kruh považovat za sektu. Jeho univerzalismus, starost o jednotu církve, užití tradic společných se synoptiky, uznávání Petrova postavení v církvi a mnoho jiného potvrzuje, že udržuje vztah k celé církvi.

5. Jan, člen velekněžského rodu

Účastnil se výslechu Petra a Jana Zebedea před synedriem (Sk 4,6).

6. Jan Marek, židokřesťan v Jeruzalémě

(Sk 12,12). Snad levíta, protože Ko 4,10 ho označuje za bratrance levíty Barnabáše (sr. Sk 4,36). Dům Marie, matky Jana Marka, se později stal střediskem jeruzalémského křesťanského sboru. Obrátil se tam Petr, když byl osvobozen ze žaláře (Sk 12,12). Barnabáš a Pavel vzali Jana Marka na první misijní cestu (Sk 13,5), ten ji však nezvládl a vrátil se z Perge v Pamfylii zpět do Jeruzaléma (v. 13). Barnabáš ho přesto chtěl vzít i na druhou misijní cestu, ale Pavel to odmítl a zvolil si za společníka Silase, zatímco Barnabáš s Markem cestovali na Kypr (Sk 15,36-40). Jinde se však předpokládá, že mezi Pavlem a Janem Markem byl opět dobrý vztah (sr. Ko 4,10; 2Tm 4,11; Fm 24). V 1Pt 5,13 nazývá autor Marka svým synem. To je literární proklamace vztahu tohoto listu k Petrovi. Podle pozdějších tradic byl autorem Markova evangelia. To je však nepravděpodobné.

7. Jan Presbyter

o němž psal na zač. 2. st. Papias z Hierapole (Eus. lv.e.III,39,4) Pokud bychom měli autora J a 1-3J ztotožnit s nějakou historickou osobou, byl by to pravděpodobně on. Viz Jan presbyter.

8. Jan Teolog

viz samostatné heslo