Zadní proroci

heslo: zadní proroci

autor: Tomášek Petr    
       
předcházející heslo: Zabulón        
následující heslo: zahanbit

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků část hebrejského kánonu, druhá část tzv. proroků (srv. též přední proroci). Z. p. obsahují především vlastní prorocké texty (v protikladu k předním p.).

1. Z. p. zahrnují tři velké proroky (Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel) a dvanáct knih malých proroků. Kniha Daniel dle hebrejského kánonu nepatří mezi p., ale tzv. Spisy, což odpovídá i jejímu apokalyptickému rázu. Podobně je Pláč Jeremjášův v hebrejské Bibli řazen mezi Spisy, konkrétně do svátečních svitků.

2. Základem prorocké literatury jsou jednotlivé prorocké výroky nazývané ve sz. bádání dle svých staroorientálních paralel jako orákula. Svou strukturou odpovídá tato základní jednotka prorockých textů orákulům pohanských věštců v tom, že jako svou první část obsahují nějaké znamení, které je následně interpretováno. Narozdíl však od sbírek tzv. omin, doložených především z oblasti mezopotámie, které představovaly jakési manuály a seznamy, jak na základě jednotlivých znamení dospět k věšteckému výroku (k tomu srv. např. fenomén tzv. snářů, oblíbený dodnes), obsahují sz. texty pouze konkrétní prorocké výroky situované do konkrétní situace.

Tyto prorocké výroky se dělí na dva základní typy: orákulum soudu (Unheilsorakel, např. Jr 6,16-19), při kterém je adresátovi sděleno negativní poselství, a orákulum spásy (Heilsorakel, např. Iz 27,12), které naopak oznamuje jeho záchranu. Tato základní orákula jsou však na širší rovině biblického textu často kombinována např. tak, že nejprve je vyřčeno orákulem soudu nad Izraelem, které tématizuje často nějakou konkrétní vinu. Poté však přichází orákulum soudu nad jeho nepřáteli a nakonec je Izraeli uděleno orákulum spásy, zaslibující mu vykoupení.

3. Jednotlivé prorocké výroky jsou pak skládány do širších celků, které vykazují většinou poměrně jasnou kompozici. Představa badatelů o vzniku prorockých textů je přitom taková, že původně kolovaly anonymně a zřejmě ústně jednotlivé výroky mezi žáky určité prorocké školy, teprve později z nich vznikala kratší textová jádra, která byla postupně komentována, aktualizována a spojována do větších celků, takže kolem nich nakonec vykrystalizovaly celé prorocké knihy.

4. Prorocké texty však kromě samotných orákulí obsahují další žánry. Mezi prozaické žánry bychom zde mohli zařadit např. vize (především v Ez; Am; Za), vyprávění o symbolických činech proroka (např. Iz 20,1-6), o povolání proroků (Iz 6; Jr 1; Ez 1-3; tento žánr má poměrně pevnou strukturu), či prorockou historiografii, či dokonce biografii (především v Iz a Jr). Prorocké legendy najdeme spíše v knihách Královských.

Z poetických žánrů se v prorockých knihách vyskytuje: nářek, hymnus (Abk 3,2-15), píseň (Iz 5,1-2), alegorie (Ez 17,2-20). Některé texty mají poměrně blízko k mudrosloví (srv. např. otázku teodiceje v Abk), jiné k Žalmům (srv. užití akrostichu v Na 1,2-8). Za zvláštní žánr je považováno pět krátkých textů označovaných jako Jeremjášovy konfese, které jsou psány překvapivě osobním tónem, srv. Jeremjáš.

5. Jazyk prorockých knih často užívá pevných formulí a frází, např. slyšte (Am 3,1; Oz 4,1 aj.), stalo se slovo (Hospodinovo) k ... (Jr 7,1; 11,1; Ez 26,1, aj.), výrok (Hospodinův) (hebr. massá', Iz 13,1; Za 9,1 atd.). To naznačuje, že tyto texty byly zřejmě původně tradovány ústně.

6. Zásadní část sz. prorockých textů má jako své téma (mezinárodně-) politickou situaci izraelského a judského království a následný exil. To je pak interpretováno z hlediska vztahu Izraele k Hospodinu, reps. jako důsledkem jeho narušení. Překvapivé je, že prorocké texty se často staví do opozice proti politickému establishmentu. V prorockých textech však nacházíme též další témata, jako např. kritiku sociálních poměrů (Am; Mi; Sf), či silně akcentovaná kultická témata: Chrám a Jeruzalém.