Smlouva

heslo: smlouva

autor: Beneš Ladislav    
       
předcházející heslo: smíření, smířit        
následující heslo: smokvoň

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. b^erít, řec. diathéké. Vyjádření závazku či ustanovení, a to především ze strany Boží vůči izraelskému lidu. Od Izraele se vyžaduje jen věrnost. Proto se termín smlouvy vyskytuje ve SZ především v literatuře z období těsně předexilní a exilní, ujišťující o platnosti zaslíbení daných praotcům. Méně častěji označuje s. dohodu dvou rovnocenných stran (Gn 21,27; Joz 9,6; 1S 18,3).

1. Ve smlouvě s Abrahamem (Gn 15,18; 17,7) se Hospodin zavazuje k daru země a potomstva. Potvrdí tuto smlouvu pro Izáka (Gn 17,21) a v situaci nouze lidu izraelského se na ni Hospodin rozpomene (Ex 2,24) jako na smlouvu, danou praotcům, platící však pro celou pospolitost i všechny potomky (Ex 6,6-8). Smlouva, resp. přísežně dané zaslíbení je základem zvláštního společenství Božího lidu, založeného nikoliv v jeho vlastnostech či mimořádných historických činech (Dt 7,7), ale v milosti. Hospodin opětovně ujišťuje, že zachová svou věrnost, přísežně zakotvenou ve smlouvě (Dt 7,12; Neh 1,5; 9,2). Znamením této smlouvy se stane obřízka (Gn 17,10). Příslušnost k lidu smlouvy je tak založena na Božím vyvolení a poslušnosti tohoto lidu.

2. Smlouva na Sínaji, uzavřená prostřednictvím Mojžíše, představuje konstituci Izraele jako lidu zvláštního (Ex 19,5). Zvláštnost a jedinečnost tohoto lidu, odrážející jedinečnost Boží, se projevuje poslušností Zákona (Ex 19-24), upravující řád života společenství i jednotlivce, případně institucí jako kněžství či později soudcovství, ale také otázky kultu se všemi obřady. Znamením této smlouvy je dodržování soboty (Ex 31,13), podle Dt 4,13 desatero přikázání. Lid smlouvy je tehdy tímto lidem, činí-li, co uložil Hospodin (Ex 19,8). Příběhy a prorocká slova, zmiňující porušení smlouvy, které vede Hospodina k hněvu (již Ex 32), slouží jako vysvětlení zničení Jeruzaléma a ztráty země (2Kr 17,35nn; Jr 11,10; Ez 16,59). Obnovení smlouvy znamená ze strany lidu přiznání ke slovům Hospodinovým a jeho příkazům (Joz 24,25; Neh 8; 2Kr 23,3). Hospodin se na svou smlouvu rozpomíná (Dt 4,31; Ž 105,8nn), sám přísežně zaručil její trvalost (Dt 7,9; Dt 9,4).

3. I když ve vyprávění o ustanovení věčné Davidovy dynastie (2S 7) chybí termín smlouvy, zpětně je tato skutečnost potvrzena jako smlouva věčná (2S 23,5). Smlouvou se však předtím zavázal David izraelským starším, kteří jej volili za krále (2S 5,3). Odtud je patrné, že veškerý život izraelské pospolitosti, lidu i krále, je zakotven ve smluvním vztahu s Hospodinem a smlouva je zároveň ochranou lidu proti libovůli králů (srv. 1S 10,25).

4. Termínem smlouvy je označeno Hospodinovo ujištění dané Noemu, že zemi již více nestihne potopou (Gn 9,11) i ujištění o plodnosti země. Znamením této smlouvy je duha; připomene Hospodinu smlouvu uzavřenou nejen s Noe a jeho potomstvem, ale se vším tvorstvem (Gn 9,15). Nejen život lidský, ale celé stvoření má svůj základ v témže svrchovaném jednání Hospodinově a jeho milosti, jako vyvolení Izraele (Oz 2,20).

5. Oproti smlouvě uzavřené při exodu (viz 2.), kterou Izrael porušil, je zaslíbena smlouva nová (Jr 31,31-34). Hospodin sám se postará, aby ji Izrael dodržel a nepřestal být jeho lidem: napíše ji přímo do srdcí (Jr 31,33) a svého Ducha a svá slova vloží přímo do úst (Iz 59,21). Jde o smlouvu pokoje (Ez 37,26), která bude znamenat pokoj a zdar jak pro přírodu, tak i znepřátelené národy (Oz 2,20) a přečká i nejhorší přírodní katastrofy (Iz 54,10).

6. Jestliže Zachariáš prosí, aby se Hospodin rozpomenul na svou smlouvu (L 1,72) a apoštol Pavel počítá smlouvy (plurál!) (Ř 9,4) mezi dary milosti dané Izraeli a ujišťuje o jejich nezrušitelnosti (Ř 11,29), pak jde zřejmě o skutečnost, že v Kristu se uskutečňují někdejší zaslíbení daná Izraeli (Ga 3,16-17).

7. Ani řecký výraz diathéké nevyjadřuje smluvní vztah dvou partnerů, spíše se význam odvozuje od nezrušitelnosti (poslední) vůle (Ga 3,15), platné po smrti (Žd 9,17). Je však třeba mít na zřeteli význam v SZ. Především se to ukazuje u slov při ustanovení kalicha: krev smlouvy (Mk 14,24 a Mt 26,28) je odkazem na Ex 24,8 a Za 9,11, a tedy na čin smíření založený v oběti Kristově. Zdůrazněna je novost této smlouvy (L 22,20; 1K 11,25), již nejde jen o obnovu jakékoliv starší. To potvrzuje i sloveso odvozené od termínu diathéké (L 22,29): udělení království, které je důsledkem Ježíšovy smrti, představuje obsah i naplnění nové smlouvy. Společné jedení a pití je účastí na smíření a počátkem nového věku, smluvně zaslíbeného.

8. Pavel staví starou (první) smlouvu do opozice vůči nové (2K 3,6.14). Následování první je spojeno se smrtí, druhé se životem, protože nová smlouva se vyznačuje svobodou od Zákona a litery, avšak působením Ducha. V Ga 4,22nn spojuje Pavel starou smlouvu s otrokyní Hagar, sloužící Zákonu, novou smlouvu s ženou svobodnou Sárou. A tuto svobodu vydobyl Kristus (Ga 5,1) na základě odpuštění (Ř 11,27). Prostředníkem smlouvy již není Zákon, resp. Mojžíš (Ga 3,19.20), ale Kristus. Zvěstovatelé tohoto Krista jsou pak služebníky nové smlouvy (2K 3,6).

9. Celkem 17x (ve zbytku NZ celkem 16x) se objevuje termín smlouvy v ep. Židům. Kristus svou krví (Žd 9,12-20), jednou pro vždy dokonanou obětí (Žd 10,12), ukončující platnost smlouvy staré, se stal prostředníkem a naplněním nové smlouvy. Jedině skrze něho, jako ručitele smlouvy (Žd 7,22) mají věřící přístup k milosti a pomoci v pravý čas (Žd 4,16).