Jidáš Iškariotský

heslo: Jidáš Iškariotský

autor: Tichý Ladislav
autor: Čapek Filip  
       
předcházející heslo: Jibleám        
následující heslo: Jidášovo evangelium

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků jeden ze dvanácti Ježíšových učedníků.

1. Jméno

Jidáš je počeštěná a v dnes již negativně znějící forma jména Juda (řec. iúdas), sr. J 14,22; Etym. Iškaritotský (řec. iskariótés nebo iskarióth) je sporná. Hebr. může jít o muže z Kariot, tedy judského bibl. Kerijót-chesrónu (srv. Joz 15,25). Jindy se usuzuje ze jména na nedobrý charakter postavy; hebr. š-q-r znamená podvádět, klamat. Nabízí se i možnost vyjít z hebr. s-k-r tj. předat (srv. Iz 19,4) v souladu s řec. paradidómi označujícím právě Ježíšovo vydání či předání (srv. Mk 14,11). Podle J 6,71; 13,2.26 se zdá, že jako Iškariotský byl označován také Jidášův otec Šimon. To by mohlo svědčit pro rodový původ tohoto přívlastku , ačkoliv ani to nemusí být rozhodující a jiný výklad tohoto pojmenování není vyloučen (např. z lat. sicarius – sica = dýka). Toto vysvětlení se objevuje i v některých středověkých latinských rukopisech; (sr. Sikariové a zélóté).

2. Příběh

Ježíšův učedník, který je jmenován v synoptických evangeliích v seznamech dvanácti učedníků (Mk 3,19; Mt 10,4; L 6,16) vždy na posledním místě s připomínkou jeho činu proti Ježíšovi (Mk 3,19: který ho pak zradil, dosl. vydal; sr. parr.). Všechna čtyři ev. hovoří o J. účasti na Ježíšově zatčení, synoptikové zmiňují také polibek jako poznávací znamení (Mk 14,43nn; Mt 26,47nn; L 22,47nn; J 18,2n). Podle Mt 26,14nn (na rozdíl od Mk 14,10n) J. žádal sám od velekněží odměnu a bylo mu určeno třicet stříbrných. Vliv satanův na J. zdůrazňuje L 22,3; J 6,70n.; 13,2.27. O jeho touze po penězích hovoří J 12,6 (sr.13,29; také Mt 26,15), jde zřejmě o druhotně připojený charakterový rys.

O konci Jidášova života jsou v NZ zachyceny dvě rozdílné tradice. Podle Mt 27,5 J. litoval svého činu, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším, a když byl odmítnut, odhodil ty peníze v chrámě a utekl; šel a oběsil se. Podle Sk 1,18 se J. střemhlav zřítil, jeho tělo se roztrhlo a všechny vnitřnosti vyhřezly. Kromě společné zmínky o Poli krve, získaném za Jidášovy peníze (Mt 27,7n.; Sk 1,19), se tyto zprávy nedají zharmonizovat. Jedná se zřejmě o dvě nezávislé tradice. Další, spíše legendární tradice jsou zachyceny u Papiase z Hierapole (Fragm. 3,2n).

Podle Sk 1,26) byl po jeho smrti kruh učedníků, resp. apoštolů doplněn losem o Matěje. V. t. Jidáš.

3. Historicita

Ačkoli v rámci samotného NZ je patrný vzrůstající (kritický) zájem o J. (u Mk 3 zmínky, u Mt 5, u L+Sk: 6, u J 8), neopravňuje to k závěru, že se jedná pouze o fiktivní postavu.

Z čistě historického hlediska se dá asi říci, že J., jeden z Dvanácti, přispěl k Ježíšovu zatčení, neprozradil ovšem žádné jeho tajemství (pouze v L 6,16 je výslovně označen jako řec. prodotés = zrádce, na ostatních místech se užívá tvarů od řec. slovesa paradidómi = vydat, předat). O vlastním motivu jeho činu nelze říci nic určitého. Ať již byl J. Ježíšův žák, který se svého učitele snažil přimět k rozhodnému kroku, či politický radikál, jeho čin ho vyloučil z kruhu Ježíšových nejbližších.

4. Funkce

V tradici, která má svůj počátek už v NZ, se stal J. varovným příkladem pro ty, kdo zrazovali víru v Krista nebo v době pronásledování udávali druhé křesťany (tzv. apostaté).

Srv. též Jidášovo evangelium.