Jazyk

heslo: jazyk

autor: Hájek Blahoslav
autor: Tydlitátová Věra
autor: Pokorný Petr
       
předcházející heslo: Jávan        
následující heslo: Jebús

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. lášón, řec. glóssa –

1. orgán v ústní dutině, orgán chuti a mluvy (mluvicí orgán). Jednotlivé zvuky (fonémy) jsou zakladními prostředky kódování v jazyku ve významu 2.

2.1. nejvyšší a pro člověka příznačný systém organizace zkušenosti a dorozumívání pomocí znaků. Jde o soustavu kodů (slov, znaků) a pravidel určujících jejich vzájemné vztahy (gramatika) umožňující člověku rozlišování a třídění jevů i předmětů, tedy orientaci ve skutečnosti, která ho obklopuje. J. současně umožňuje vzájemné porozumění mezi lidmi. Může postihovat i abstraktní zkušenosti. Soudobá lingvistika odlišuje j. od řeči. Řeč je uplatnění jazyka v konkrétní komunikaci – mluvě. Různé kódovací systémy (slovníky) znemožňují přímou komunikaci mezi mluvčími různých jazyků, i když schopnost mluvit (kompetence) je všem lidem společná.

2.2 Základní kódy jsou zvukové (hlásky, slova) spojené s konkrétním mluvčím, jehož intenci vyjadřují. Slovo je sdělený a sdělitelný výraz vůle a záměru mluvícího. Odtud i metafora Slovo Boží (slovo) a obrazu Ježíše jako Božího Slova v dějinách, slova, které je životně srozumitelná člověku. Druhotně ke jazyku patří jeho grafická (písemná) podoba.

2.3 Pojmenovat někoho (něco) znamená zahrnout jej do světa uspořádaného podle toho, kdo je schopen jazyka. Podle Gn 2,19n přivádí Bůh stvořitel všechno tvorstvo před člověka, aby viděl jak je nazve, tedy umožňuje mu pojmenování jazykem. Tím na něj převádí část své stvořitelské moci, neboť on sám nejdřív nazval všechny objekty stvoření (Gn 1,5.8.10). Tak je člověku skrze jeho j. svěřena velká, ale zneužitelná moc. Jazykem lze chválit Boha (Ž 66,17; 71,24), žalmista by si vyčítal kdyby tak nečinil (ať mi j. přilne k patru Ž 137,6).

2.4 I j. může být také zneužit (hřích) a žalmisté pozorují, že je možné j. spřáhnout se lstí (Ž 50,19), nabrousit si j. jak meče a namířit šípy jedovatých řečí (Ž 64,4), j. prosmýčit zemi (kral. j. jejich po zemi se vozí Ž 73,9) apod. Lidský jazyk proto není sám o sobě jednoznačně spolehlivým prostředkem k dorozumění ani k plnému vyjádření skutečnosti (1K 13,1). Záleží na tom, kdo mluví, a jak za to, co říká, ručí.

Příběh bábelské věže o rozdělení j. v (Gn 11,1-9) ilustruje zneužití jazyka k sebezbožnění člověka a různost jazyků vykládá jako Boží trest za lidskou pýchu. Je zároveň ironickým a polemickým předznamenáním jména Babylón (Bab-ili)=Brána bohů na Bábel=Zmatení. Naproti tomu příběh seslání Ducha svatého (Sk 2,1-12) představuje zaslíbenou nápravu ve prospěch jednoty lidstva. Podobně (Zj 5,9; 7,9).

2.5 V některých obcích apoštolské církve bylo přijetí evangelia doprovázeno vytržením ducha a mluvením jazyky v. t. glosolálie.