Soudců
heslo: Soudců
autor: Sláma Petr
předcházející heslo: soudce
následující heslo: soudná stolice
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
název literárního celku, který je součástí Starého zákona, jeho sedmou knihou. V Septuagintě a v tradicích, které na ni navazují, patří mezi knihy historické. V židovské Bibli je součástí Předních proroků, neboli – řečeno jazykem moderního starozákonního bádání – deuteronomistického díla, eposu o vzestupu a pádu dvou království Izraele, vykazujícího teologickou shodu s knihou Dt a zahrnujícího kromě Sd také Jz, 1S, 2S, 1Kr a 2Kr. Líčí osudy Izraele v Zaslíbené zemi před ustanovením králů. Lid Izraele již obývá zaslíbenou zemi, není ale schopen podrobit si ji docela. Dochází proto k opakovaným střetům s původním obyvatelstvem, při nichž v čele Izraele bojují charismatičtí a Hospodinem zmocnění vůdcové, nazývaní soudcové. V celku deuteronomistického díla klade k. S. otázku po náležité formě vlády v Izraeli. Odpověď na tuto otázku dávají Knihy Samuelovy: Saul a později příslušníci davidovské dynastie jsou ustanoveni králi.
Struktura
Knihu lze rozdělit na tři části:
Sd 1,1-2,5n úvodní rekapitulace a charakteristika doby soudců
- obsazení jihu země, výčet nedobytých území na severu
2,6-16,31 soudcové Izraele (12 postav), jejich příběhy či sumáře
- 2,6-3,6 obecný úvod k
éře soudců
, rolepronárodů
, charakteristika nevěry Izraele a Hospodinova zachraňování
- 3,7-31 soudcové Otníel, Ehúd a Šamgar
- 4 příběh soudce Báraka a prorokyně Debóry
- 5 Debóřina píseň
- 6-9 příběhy Gedeóna: boj Hospodinův, nabídka dědičného království
- 10 soudcové Tóla a Jaír
- 11 příběh soudce Jiftácha (Jefte)
- 12 soudcové Ibsán, Elón a Abdón
- 13-16 příběhy siláka Samsona
17,1-21,25 dodatkové příběhy éry, kdy nebylo krále...
- 17 modlářský kněz Míkajáš
- 18 násilnické a modlářské jednání Danovců
- 19 násilnické a hanebné jednání s lévijskými poutníky v Gibeji
- 20-21 trestná výprava Izraelců proti Benjamínovcům
1. Úvodní část (Sd 1,1-3,6) vysvětluje, proč se Izraelci o svou zemi musejí dělit s původními obyvateli. Zatímco Sd 1 provádí prostou rekapitulaci bojových tažení Izraelců i všeho, co si nebyli schopni podrobit, podává paralelní vyprávění (Sd 2,6-3,6), vracející se zpět k Jozuovi do Šekemu (Joz 24), teologické (deuteronomistické
) uchopení problému: neúplné dobytí země je důsledkem toho, že po smrti Jozua a celého onoho pokolení
Izraelci opustili Hospodina ... a chodili za jinými bohy
(Sd 2,12). Toto paralelní vyprávění tvořilo původně úvod následujících příběhů jednotlivých soudců. Zavádí paradigma jejich ztvárnění: a) Izraelci se dopouštějí zlého..., b) Hospodin vzplane hněvem a vydá je na pospas..., c) Izraelci úpí k Hospodinu a d) Hospodin jim povolává soudce.
2. Příběhy soudců: Přes tuto jednotnou koncepci vyprávění jsou portréty jednotlivých soudců navzájem velmi rozdílné. V případě některých jde o aitiologické příběhy vážící se ke konkrétním místům (Sd 10,4) či zvyklostem (Sd 11,39-40), jindy spojuje s postavou jednoho soudce množství původně zřejmě nezávislých příběhů a postav (Gedeon/Jerubaal). Obsahuje poetické pasáže, které mohly původně existovat samostatně (Debořina mobilizační píseň v Sd 5, Jótamova anarchistická bajka v Sd 9,8-15). Patrně v narážce na dvanáct kmenů jakožto ideální podobu Izraele uvádí k.S. jmenovitě dvanáct soudců. Ačkoliv to není uvedeno výslovně, je možné, že má jejich výběr reprezentovat ideální Izrael, jeho dvanáct kmenů. Tradičně bývají soudcové rozděleni na malé (Šamgar, Tóla a Jaír, Ibsán, Elón a Abdón) a velké (Otníel, Ehúd, Barák, Gedeón, Jiftach a Samson). K.S. ovšem vypráví také o výjimečných hrdinkách – ženách. Prorokyni Deboru navštěvují Izraelci kvůli soudu
(Sd 4,5), následující vítězství nad velitelem Síserou patří Jael (Sd 4,18nn), Jiftachovu neuváženou přísahu odnese svým životem jeho dcera (Sd 11,30nn). Také v příběhu Samsona hrají ženy (matka, později partnerky) rozhodující roli.
Přehled velkých a malých soudců knihy Sd, jejich protivníků, působiště a kmene, který patrně reprezentují
Kapitola | Jméno soudce | Protivníci | Působiště | Kmen (?možný) |
---|---|---|---|---|
Sd 3,7-11 | Otníel | Kúšan Rišatajimský | Chebrón | 1. Juda |
Sd 3,12-30 | Ehúd | Moábci/Eglón | Jericho | 2. Benjamín |
Sd 3,31 | Šamgar | Pelištejci | ? | 3. ? (zastupuje Šimona?) |
Sd 4,1-5,31 | Bárak | Kenaanci | Kedeš | 4. Naftalí |
Sd 6,1-9,57 | Gedeón/Jerubaal | Midjánci a Amálekovci | Ofra | 5. Manases |
Sd 10,1-2 | Tóla | Šamír v Efraimském pohoří | 6. Isachar | |
Sd 10,3-5 | Jaír Gileádský | Gileád | 7. ? (zastupuje Rubena?) | |
Sd 10,6-12,7 | Jiftách Gileádský | Amónovci a Efraimovci | Gileád | 8. ? (zastupuje Gáda?) |
Sd 12,8-10 | Ibsán | Bét Lechem | 9. ? (zastupuje Ašera?) | |
Sd 12,11- 12 | Elón Zabulónský | Ajalón | 10. Zabulón | |
Sd 12,13-15 | Abdón | Pireatón | 11. Efraim | |
Sd 13-16 | Samson | Pelištejci | Sorea, Pelištea | 12. Dan |
3. Závěrečná část: Zcela odlišných je svým úhlem pohledu posledních pět kapitol k. S. Vypráví o rozbrojích, k nimž dochází mezi jednotlivými kmeny Izraele. Tyto rozbroje, vysvětluje, jsou důsledkem systémové chyby: V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné
(Sd 17,6 a Sd 21,25). Kapitoly Sd 17 a Sd 18 diskreditují svatyni v severoizraelském Danu. Vznikla na místě někdejšího Lajiše, vypleněného Danovci, kteří sem odvlečou oltář i bezejmenného lévijce, jehož si z ukradených peněz najal Míka. Právě zde a v Bételu (místě Míkova bydliště v pohoří Efraim?) buduje později král Jarobeám svatyně, které mají nahradit Jeruzalém (1Kr 12,28-29). Sd 19-21 vypráví o válce, kterou proti kmenu Benjamín vedou Izraelci, když se předtím muži z benjamínské Gibeje násilím na ženě lévijce z Efraimského pohoří zpronevěřili svým hostitelským povinnostem, a o tanečním reji, který po porážce Benjamínců inscenují Izraelci v Šílu, aby tento kmen neztratili docela (podobný rituál je znám z římské pověsti o únosu Sabinek).
O žádné z jednajících postav či událostí k. S. neexistují kromě Bible přímé doklady. Biblická chronologie tyto události situuje do 12.a 11.století př. n. l. Biblický obraz kmenů, které živelně a násilně pronikají z Judského a Efraimského pohoří do nížin, však vcelku odpovídá archeologické evidenci pro dané období. Násilný přeryv v osídlení je v této době doložen v Danu, Bét-elu, Chasóru, Šekemu či Chebrónu. V průběhu 20. století se objevilo několik modelů vývoje předmonarchického období. Německý starozákoník Martin Noth přišel v r.1930 s hypotézou, podle níž tvořily jednotlivé kmeny Izraele tzv. amfiktyonii
, instituci dosud známou z Delf 7. st. i odjinud z řeckého světa, totiž koalici kmenů, které jsou smlouvou zavázány ke vzájemné ochraně a společně udržované svatyni. Jakkoli lákavá, ponechává tato analogie množství otazníků nezodpovězených. Sociologický model tohoto období (George E. Mendenhall, 1962; Norman K. Gottwald,1979) vykládá líčení knih Joz a Sd jako úspěšný boj chudých bezzemků z hor proti městským obyvatelům nížin, vedoucí ke vzniku států s centry v hornatém středohoří. Archeologický průzkum tomuto modelu, jenž pojímá Izrael jako převážně etnicky endogenní veličinu, dává zapravdu.