Duch svatý

Z Encyklopedický biblický slovník
(přesměrováno z Přímluvce)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: Duch svatý

autor: Mrázek Jiří    
       
předcházející heslo: duch
následující odkazové heslo: duchovní dary      
následující heslo: důkaz z Písma

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. slovo ruach stejně jako řec. pneuma a související slovesa zřejmě v nejzákladnějším významu znamenají pohyb vzduchu; z toho se odvozují dva konkrétnější významy: vítr a dech. V obou případech je to něco, o čem víme, že to je, přestože to nelze vidět; vidíme jen účinky, působení, a z něho usuzujeme na jeho přítomnost. Ruach i pneuma se proto staly vhodným výrazem pro vyjádření Boží přítomnosti a Božího působení. Vždy v sobě zahrnují jistou nezachytitelnost, nepopsatelnost; význam dech je navíc asociován s životem a Boží dech může být chápán jako životodárný, život-darující.

1.1. Ve Starém zákoně se mluví o duchu Božím ve smyslu této nezachytitelnosti, a přece tvořivých, životodárných účinků: Gn 1,2 – Boží duch, který se vznáší nad vodami; Jb 32,8 dech Všemohoucího člověka oživuje a činí rozumným (podobně Jb 33,4; Ž 104,29).

1.2. Duch Hospodinův spočívá na prorocích a dává jim prorokovat (již Gn 41,38 o Josefovi; Nu 11,25; Iz 48,16; Ez 2,2); výjimečně je takto spojován i se soudci (Otníel Sd 3,10 a Gedeón Sd 6,34) a prvními dvěma králi (Saul, kterému byl posléze odňat – 1S 10,10; 16,14 a David – 1S 19,23). Objevuje se také v zaslíbeních, která bývají interpretována mesiášsky (Iz 11,2; 42,1; 61,1).

2.1. V Novém zákoně mluví evangelista Marek především o Duchu svatém, který spočinul na Ježíši. Je znázorněno v příběhu o Ježíšově křtu (Mk 1,10), kde Duch sestupující jako holubice je paralelní (a do značné míry i synonymní) s hlasem z nebe, který se k Ježíši přiznává jako ke svému synu. Jan Křtitel tuto přítomnost Ducha při Ježíši předpovídá (Mk 1,8). Duch Ježíše provází při pokušenína poušti (Mk 1,12); Ježíšovi protivníci původ tohoto Ducha zpochybňují a jsou nařčeni z hříchu proti Duchu svatému (Mk 3,22-30). Jinak drtivá většina míst, na kterých Marek užívá slovo duch (pneuma), se týká duchů nečistých; u Marka tedy není obvyklý protiklad ducha a těla, nýbrž zcela vědomě a promyšleně protiklad Ducha svatého a duchů nečistých.

2.2. Evangelista Matouš přejímá z Marka zmíněné texty, které mluví o spočinutí Ducha na Ježíši, ale jinak se jakýmkoliv výrokům o Duchu svatém nápadně vyhýbá a volí raději alternativní vyjádření (Mt 28,16-20 je paralelou k Lukášovu Nanebevstoupení, ale místo zaslíbení Ducha svatého se zde mluví o přítomnosti Kristově po všechny dny až do skonání věků; podobně Mt 18,20 těm, kdo se scházejí v jeho jménu, nezaslibuje Ducha svatého, nýbrž svou přítomnost; Mt 25,12-30 je v podstatě podobenství o duchovních darech – charismatech, o Duchu svatém však nepadne ani zmínka, mluví se výhradně o Pánu [Kristu], který dává obdarování a vyžaduje počet; srv. též Mt 7,11 a L 11,13). Proč se evangelista Matouš mluvení o Duchu a duchovních darech vyhýbá, lze vytušit z Mt 7,21-23: polemizuje mj. s těmi, kdo se dovolávají Ducha, ale přitom nepochopili to podstatné (křesťanskou lásku a milosrdenství).

2.3. Evangelista Lukáš přejímá od Marka základní texty o spočinutí Ducha svatého na Ježíši, rozvíjí je však s porozuměním v nazaretském kázání (L 4), kde Duch, který sestoupil na Ježíše při křtu je dodatečně interpretován starozákonním zaslíbením z Iz 61,1. Ve Skutcích apoštolských pak Lukáš zhustil všechno podstatné, co lze říci o Duchu svatém, do vyprávění o jeho seslání (Sk 2). Duch svatý je zde znázorněn jako ten, který dává prorocké slovo ve správný čas, umožňuje porozumění přes hranice jazyků a kultur a dává i odvahu mluvit. Hlavní pointou kapitoly je však opět sz. interpretace, která zazní v Petrově kázání a která vykládá seslání Ducha především jako znamení, že nastal nový věk (Sk 2,17nnJl 3,1-5). Lukáš, díky tomu, že napsal dvojdílný spis (L/Sk) mohl vytvořit i působivý kontrast: proti davové, nadšené scéně seslání Ducha na začátku Skutků apoštolských stojí na začátku evangelia seslání Ducha svatého na Ježíše, po kterém následuje poušť, půst, pochybnosti a pokušení (L 3,21-4,14).

2.4. Evangelista Jan mluví o Duchu svatém především jako o Paraklétovi (J 14,26; 15,26; 16,7.13), což lze do češtiny přeložit jako Přímluvce, Zastánce, Utěšitel, Povzbuditel. Duch svatý zde snad nejzřetelněji z NZ vystupuje jako osoba, Jan je tedy zřejmě nejdále na cestě k trojičnímu učení. Zároveň ovšem je jeho Paraklét velice výrazně christologicky vázán a interpretován: Duch svatý v podstatě jenom připomene, vysvětlí, pomůže lépe pochopit to, co učedníkům říkal už Ježíš (J 14,26). Nepřichází s ničím novým ani s žádným samostatným tématem; svědčí o Kristu (J 15,26).

2.5. Apoštol Pavel má dva velké tematické okruhy, ve kterých mluví o Duchu svatém. V tom prvním souvisí Duch s učením o milosti a ospravedlnění pouhou milostí. V této souvislosti Pavel mluví o Duchu především v protikladu k Zákonu, přesněji řečeno: život v Duchu je protikladem k životu pod Zákonem. Duch je v těchto obrazech chápán takřka prostorově, jako sféra Božího vlivu, takřka jako analogie k tomu, co Ježíš v synoptických evangeliích nazývá Božím královstvím.

2.6. D. s. byl v celé rané církvi pokládán za Boží moc, která církev spojuje ve vnitřní jednotu (2K 13,13; Žd 6,4). Křest vodou byl brzy chápán jako přijetí závdavku Ducha, přinejmenším jako příležitost k jeho přijetí (křest).

3. Duch (bez označení svatý) je v Bibli někdy uváděn vedle těla (řec. sarx) a duše jako jeden z rozměrů lidské bytosti. Nejde o to, že člověk by se skládal ze tří složek (tzv. trichotomie), jak o tom uvažovaly některé proudy řecké filozofie, ani o přímý předstupeň učení o D. s. Spíš jde o to, že člověk se projevuje různými způsoby, a záleží na tom, z které stránky ho hodnotíme. Např. v Ga 6,18 znamená závěrečný pozdrav Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s vaším duchem tolik jako s vámi (tak ČEP) jakožto křesťany. Když se odlišuje duch od těla, jako např. v Mk 14,38, znamená to, že člověk se rozhoduje a v určité situaci nemá vnitřní sílu přiklonit se k tomu, co odpovídá Boží vůli. Viz duch.

4. Vlastní učení o D. s. jako osobě Boží Trojice není v NZ rozvinuto, i když formulace, v nichž se Bůh, Syn a D. s. objevují vedle sebe, se již vyskytují (Mt 28,19). Neznamená to však ještě, že jde o božské osoby. Výrok o Otci, Slovu a D. s. v 1J 5,7, který čteme ve starších překladech Bible (např. BKr), je pozdně starověkým dodatkem v duchu učení o Trojici. V nejstarších rukopisech NZ jej nenajdeme.