Občan (římský)

Z Encyklopedický biblický slovník
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: občan (římský)

autor: Korte Daniel    
       
předcházející heslo: obava        
následující heslo: obdělávat

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
člověk s jistými právy, která přesahují práva žen, cizinců nebo otroků, a to zejména v oblasti náboženství. V římské říši byli o. původně jen svobodní muži – obyvatelé Říma. Právo římského občanství se skládalo z občanského práva veřejného (politická práva) a soukromého (majetková práva). Práva politická náležela pouze mužům po dosažení zletilosti (25 let) a zahrnovala: – ius suffragii (právo účastnit se sněmů, hlasovat a volit); disponovali jím od počátku republiky patricijové i plebejové; – ius honorum (právo zastávat úřady a hodnosti a stát se členem senátu); zpočátku bylo vyhrazeno jen patriciům, teprve v ostrých bojích se ho domohli i plebejové. Římského občanství bylo možno nabýt zejména:

- narozením z římských rodičů žijících v řádném manželství; příležitostně nabývalo dítě občanství i tehdy, když římským občanem byl pouze jeden z rodičů;

- adopcí

- propůjčením jednotlivcům nebo skupinám (obcím) na základě rozhodnutí centurijního sněmu, později plebejského tributního sněmu, v době císařské rozhodnutím císaře. R. 212 n. l. udělil císař Caracalla občanství všem obyvatelům říše. Podle Sk 16,37-39; 22,25-29; 23,34-35 byl řím. o. od narození (Sk 22,28) apoštol Pavel, občan města Tarsu (Sk 21,39). Římské o. mu umožnilo, aby své obžalobě čelil odvoláním k císaři a tak se dostal do Říma. Tím splnil své poslání.