Hlava

heslo: hlava

autor: Tydlitátová Věra    
       
předcházející heslo: hlas        
následující heslo: hledat

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. r'óš, řec. kefalé. V mnoha kulturách zastupuje hlava celou osobnost. Často bývá předmětem kultu i ceněnou kořistí. Nasazení masky znamená změnu duchovní identity. Stětí hlavy představuje dokonalé zabití (1S 17,51). V hebrejštině je stejný termín pro hlavu jako pro počátek, srov. české hlavní. Izrael bude hlavou a nikoli chvostem (Dt 28,13) atd. Na hlavě se vyjevuje pocta i zneuctění, klade se na ni koruna či věnec, ale i jejich parodie (J 19, 2). Pozdvižená hlava znamená radost, úspěch, ale i pýchu, zatímco skloněná hlava znamená pokoru, snížení vlastní životní síly před druhým jako vyjádření podřízenosti. Kývnutí hlavou znamená zaručit se životní silou, král pokývnutím dává najevo milostivou přízeň. Na znamení smutku kladl truchlící ruku na hlavu, sypal si na hlavu prach nebo popel, holil si vlasy nebo ponechával svou hlavu odkrytou a neupravenou (Lv 10,6). Zakrytí hlavy či tváře bylo buď projevem smutku (Est 6,12) nebo krajní úcty (Ex 3,6), ale i přechodu mezi fázemi života. Potřásání hlavou znamenalo posměch (Ž 22,8). Vkládání rukou na hlavu bylo předáváním životní síly, které mohlo léčit nebo přenášet náboženskou hodnotu, zápornou v případě hříchů (Lv 16,21) nebo kladnou při požehnání (Gn 48,14).

V NZ je hlava chápána jako řídící orgán, který ovládá a oživuje celé tělo, proto je k hlavě církve přirovnáván Kristus (Ef 1,22n nebo Ko 1,18 aj.) Církev je pak přirovnávána k tělu, které jedná podle pokynů hlavy (Ř 12,4-5). Kristus je rovněž obrazně hlavou všeho stvoření, všech mocností a sil (Ko 1,15-18 a 2, 10). Ty sice nejednají podle jeho vůle, ale podléhají soudu. V Ef 1,22-23 se tak setkáváme s dvojím vymezením funkce Krista jako hlavy.