Svatý
heslo: svatý
autor: Pokorný Petr
předcházející heslo: Svatováclavská Bible
následující heslo: svatyně
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. qádóš; řec. hagios (většina výskytů a odvozené výrazy), hieros (totéž co hagios, ale bez etické složky), hosios (zbožný, Boží svatosti odpovídající, totéž co hebr. chásíd – Ž 32,6). Nábožensko-dějinně je s. všechno, co je vyňato z běžného užití (je to tabu), protože to slouží nějaké nadosobní božské síle. Může se to týkat míst, věcí, vztahů, hodnot i osob. Svatost není mravní hodnota, i když se o ni etické výzvy mohou opírat: Hospodine, kdo smí bydlet na tvé svaté hoře? Ten, kdo žije bezúhonně, ten, kdo jedná spravedlivě
(Ž 15,1).
V hebrejsko-křesťanské tradici se svatost spojuje s Hospodinem (JHWH) a od něho odvozuje. Některé texty předpokládají, že Boží svatost se zjevuje jako záře či aura (Lv 9,23). Věřící uznává Boží svatost (Posvěť se jméno tvé
– L 11,2par) a chválí ji jako svou oporu (Ex 15,11). Svaté je všechno, co patří ke kultu Hospodinovu: kněží (Lv 21,8) i oběti (Ex 29,33) podobně jako místo, kde se s ním někdo setkal (Ex 3,5). Bůh je na několika místech nazýván svatý Izraelský
(2Kr 19,22; Ž 71,22; Iz 1,4; 41,16).
Boží lid je s. lid (Ex 19,6; přeneseno i na křesťany – 1Pt 2,9), jsou to svatí (např. Ž 30,5; 1Ma 1,46; 1K 1,2). Jde o svatý pronárod
(hebr. gój; řec. ethnos). Vyvolení k svatosti je tedy (a) Boží milostí, ne oceněním kvality, a (b) je posláním, které slouží ostatním národům. Tak to alespoň chápaly ty proudy vznikající církve, z nichž vzešla velká část kanonizovaných spisů (Sk 15,16-17). Svatí
bylo jedno z nejužívanějších původních sebeoznačení křesťanů – pojem vztahující se na církev jako celek. Podobně se označovali členové kumránského společenství (1QM XIV,12). Křesťané jako svatí byli nejen majetkem Boha, ale také zvnitřňovali svoji příslušnost k Hospodinu poslušností a etickou odpovědností: Lv 11,44; 19,2 (citováno v 1Pt 1,16); Ř 6,19-22. V církvi se svatost Boží přenáší i na Krista (L 1,35; zejména se terminologie svatosti spojuje s Ježíšem v listu Židům, protože tam vystupuje jako velekněz, který otvírá cestu do svatyně), a na Božího Ducha (Duch svatý).
Tento význam má i běžné sebeoznačení křesťanů v prvních generací jako svatí (1Pt 2,9; 1K 1,2; Ko 1,22 atd.) event. jako svatý chrám (1K 3,17). Jistý kultický význam mělo proto i svaté políbení (polibek; 1K 16,20). Tím se kultické místo přesunuje do všedního dne křesťanů a s. oběti věcí jejich života. Jako svatá je označena i křesťanská víra (Ju 20). Je zřejmé, že zdrojem svatosti je v NZ Bůh, tak, jak se projevil (zjevil) na Ježíši Kristu, jenž je v pozdějších vrstvách NZ také nazýván svatý (L 1,35; 1J 2,20).
Tomu, co pojem svatost vyjařuje v religionistice, odpovídá nejspíše biblický pojem sláva Boží a z hlediska člověka bázeň.