Svátost

heslo: svátost

autor: Filipi Pavel    
       
předcházející heslo: svatojánský chléb
následující odkazové heslo: svatost      
následující heslo: svatostánek

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků 1. S. není pojem biblický; vyvinul se v dějinách křesť. učení a bohoslužebné praxe jako označení pro úkony církve, jimiž je prostředkována Boží milost pomocí předmětů stvořeného světa (k nimž patří i gesta, např. vkládání rukou). Tyto předměty (voda, víno, chléb, olej aj.) jsou liturgickým aktem církve, odvolávajícím se na pokyn či slib Ježíše Krista, vloženy do specifického rámce, který jim dává nový, přesahující význam, smysl a účel: být efektivními nositeli spásné zásluhy Kristovy oběti pro toho, kdo je (ve víře) přijímá. V pozadí této konstrukce je důležitá teologická myšlenka, že Boží milost v Ježíši Kristu se nedistancuje od hmotného světa, proměňuje jej a užívá jeho nástrojů. Materiálnost svátosti není tedy jen názorná pomůcka, symbolicky vyjadřující vyšší, duchovní skutečnost, nýbrž projev Božího záměru vykoupit porušený stvořený svět.

2. Výraz mystérion (tajemství), jehož řečtí křesť. autoři užili pro s. (v církevní slovanštině dosud: tajina), se v tomto významu v NZ nevyskytuje. Je užit vždy v souvislosti s Božím plánem spásy, odvěkým určením, (viz např. Mk 4,11; Ř 11,25; 16,25; Ef 1,9; 3,1-12; 6,19), zjeveným a uskutečněným v Ježíši Kristu (1Tm 3,16). Církev je nositelkou tohoto tajemství potud, že je s Kristem spojena (Ef 1,23) a zvěstuje jeho evangelium (1K 4,1). V tomto smyslu užívají křesť. autoři prvních staletí výrazu mystérion pro všechny činnosti církve. (Na tuto myšlenku navazuje novodobá katolická teologie, když např. v dogmatické konstituci o církvi 2. vatikánského koncilu Lumen gentium označí církev za s.) Postupem doby však byl pojem rezervován jen pro některé úkony církve. Na křesť. Západě se prosadilo – nikoli ekvivalentní – lat. označení sacramentum (v původním významu: přísaha, resp. znamení či předmět, stvrzující přísahu, věc daná do zástavy či zasvěcená).

3. Počet úkonů, chápaných a označovaných jako s., v prvním tisíciletí křesť. dějin kolísal, poté se většinově (v západní i východní církvi) ustálil na čísle sedm: křest, biřmování, eucharistie, pokání, manželství, svěcení ke svátostné službě (ordinace), s. nemocných. Rozhodující pro toto zúžení byl rekurs k Ježíši Kristu, přesvědčení, že tyto s. ustanovil či nařídil, a to buď přímo (křest Mk 16,15; Mt 28,19; eucharistie Mt 26,26-28; Mk 14,22-24; L 22,17-20) nebo nepřímo, implicitně. Z téhož důvodu provedla reformace a církve z ní vzešlé další redukci počtu s. na pouhé dvě v přesvědčení, že směrodatné jsou jen přímé pokyny Ježíše Krista v případě křtu a eucharistie (i když luterská reformace váhala, nemá-li připojit třetí, buď s. pokání nebo s. ordinace). Pojetí s. se stalo zdrojem sporů mezi křesť. církvemi nejen ve věci jejich počtu, nýbrž i ve věci jejich výkladu, a zejména o roli církve při jejich udílení.