Markovo evangelium

heslo: Markovo evangelium

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: Markión        
následující heslo: marnost

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků V dnešním pořadí kánonu druhé, historicky patrně první a nejstarší spis tohoto literárního druhu (evangelium).

1. Obsah:

1,1-13 Úvodní část (Počátek evangelia Ježíše Krista) a prolog – vystoupení Jana Křtitele jako Ježíšova předchůdce.

1,14-3,8 – 1. část se odehrává v Galileji: Programové shrnutí Ježíšova kázání (1,15), následuje povolání prvních učedníků, Ježíšovo vystoupení v Kafarnaum a několik oddílů, jejich jádro tvoří disputace demonstrující Ježíšovu autoritu.

3,7-6,29 – 2. část, v níž Ježíšovo působení v Galileji je přerušeno první cestou na pohanské území (uzdravení posedlého v Gerase, 5,1-20): Začíná povoláním Dvanácti, neporozuměním Ježíšových nejbližších, obviněním Ježíše ze spolku s Belzebubem, následuje sbírka podobenství (4,1-34), utišení bouře (první cesta přes vodu), uzdravování, zpráva o neúspěšném kázání v Nazaretu, násilná smrt Jana Křtitele.

6,30-8,26 – 3. část opět v Galileji s druhou krátkou cestou na pohanské území (rozhovor s matkou nemocného dítěte v Týru, 7,24-30): Návrat učedníků, nasycení pěti tisíc, Ježíš chodí po vodě (druhá cesta přes vodu), spor o to, co je kulticky čisté, uzdravení hluchoněmého, Ježíš odmítá vnější znamení, rozhovor o chlebu (třetí cesta přes vodu), uzdravení slepého.

8,27-10,52 – 4. část se odehrává u Cesareje Filipovy a na cestě do Jeruzaléma a zahrnuje tři předpovědi Ježíšova utrpení (8,31; 9,31; 10,33n): Petrovo vyznání, výroky o následování a sebezapření, Ježíšovo proměnění na hoře (hlas z nebe označuje Ježíše po druhé jako Syna Božího), uzdravení posedlého chlapce, varování, odchod za Jordán, výroky o manželství, dětech a majetku, výroky o přednosti mezi Ježíšovými žáky, uzdravení slepého v Jerichu.

11,1-13,3 – 5. část se odehrává v Jeruzalémě: Vjezd do Jeruzaléma, prokletí fíkovníku, vyčištění chrámového nádvoří od obchodníků, výroky o víře a Ježíšově pravomoci, podobenství o zlých vinařích a disputace o placení daně císaři, o vzkříšení, o největším přikázání a o Ježíšově vztahu k Davidovi, varování před učiteli Zákona, o daru vdovy do chrámové pokladny, předpoveď zničení chrámu a tzv. malá synoptická apokalypsa (o příchodu Syna člověka, podobenství, výzvy k bdělosti aj.).

14,1-15,47 – 6. část obsahuje utrpení Ježíšovo (pašije) a odehrává se stále v Jeruzalémě: Synedrium se rozhoduje zabít Ježíše, Ježíš je v Betanii pomazán k pohřbu, Jidášova úmluva s velekněžími, příprava velikonoční večeře, označení zrádce, ustanovení Večeře Páně, předpoveď Petrova zapření, modlitba v Getsemane, zatčení a výslech před synedriem, Petrovo zapření, soud před Pilátem, propuštění Barabáše, výsměch, ukřižování, první vyznání Ježíše jako Syna Božího ze strany lidí (15,39), Ježíšova smrt a jeho pohřeb.

16,1-8 – Epilog s odkazem na Galileu: Zvěst o Ježíšově vzkříšení u prázdného hrobu (vlastní evangelium).

2. Text:

Poslední oddíl (16,9-20), tzv. Aristonův závěr, nemají nejstarší rukopisy (Sínajský, Vatikánský a další), jiné staré rukopisy jej označují jako sporný. Některé středověké rukopisy mají místo něj slova: Všechno, co jim bylo přikázáno, oznámily těm, kteří byli s Petrem. Potom Ježíš sám vyslal skrze ně od východu až na západ svatou a nepomíjející zvěst věčné spásy. Jiné rukopisy oba dodatky kombinují. Protože známe více biblických knih s otevřeným koncem (Jon, Sk), a protože teologie Mk mluví pro původnost závěru ve v. 16,8, jsou kanonické i nekanonické dodatky za tímto veršem historicky druhotné.

3. Název a autorství:

Označení Evangelium podle Marka není součástí textu, i když už v polovině 2. st. n. l. mluví Papias z Hierapole zcela samozřejmě o Markovi, jehož spis vznikl tak, že jako tlumočník Petrův zapisoval slova Ježíšova, aniž by dbal na pořadí (Euseb. h.e. 3,39). Z těchto slov opírajících se o ústní tradici lze usoudit, že jde o dílo z druhé křesťanské generace, zachycující tradici v původních menších celcích zasazených do rámce vytvořeného autorem (redaktorem). Je pravděpodobné, že se jmenoval Marek, ale jeho ztotožnění se stejnojmenným Pavlovým průvodcem (Sk 12,25; Fm 24; 2Tm 4,11 aj.) může být druhotné. Jde o označení, které se prosadilo po vzniku a rozšíření ostatních evangelií, která asi původně chtěla Mk vytlačit. Evangelium jako označení literárního druhu je doloženo až od poloviny 2. st. n. l. (viz zde odd. 5). Zásadně vzniklo ev. Markovo jako spis anonymní, za jehož vlastního autora je pokládán Ježíš, Syn Boží.

4. Doba a okolnosti vzniku:

M. e. je celé obsaženo v Mt a v Lk (synoptická evangelia) a předpokládá se proto, že je jednou z jejich předloh. Je tedy patrně nejstarším evangeliem, tj. křesťanským literárním útvarem tohoto typu. Datuje se do doby koncem židovské války nebo brzo po ní. Nasvědčují tomu narážky na zničení jeruzalémského chrámu v 13,2.14nn, předpovědi války a pronásledování (13,7-11), která ještě neznamenají konec (13,7.32nn) a závěrečná slova posla: ...není zde (tj. v hrobě v Jeruzalémě) (16,6). Ta křesťanům pomohla, aby se vyrovnali se ztrátou přístupu na uctívaná místa. Dřívější datování, opírající se o údajné semitismy v Mk slohu nebo o domnělé zlomky textu Mk v kumránském Kumrán sídlišti, je neprokazatelné, stejně jako pozdější datování, vycházející z Griesbachovy hypotézy (synoptická evangelia).

Dosud neověřený je údaj Eirenaia z Lyonu (Ireneus), že M. e. vzniklo v Římě. Autorovou intencí bylo zřejmě spojit v jednom narativním rámci několik různých proudů tradice o Ježíšovi (některé výroky, příběhy z Ježíšova života, tradici Večeře Páně, eucharistie a pašijní příběh) se základními prvokřesťanskými vyznáními víry (viz odd. 5). Základní záměr byl tedy syntetický, polemická funkce (např. zabránit nekontrolovanému rozšiřování tradice slov Ježíšových) je druhotná.

5. Teologie:

Teologicky a literárně organické spojení tradic z Ježíšova života a povelikonočních vyznání dosáhl autor tím, že kromě silně schematizovaného obrazu Ježíšova vystoupení (vystoupení Jana Křtitele, křest, pokušení, povolání učedníků, působení v Galileji, [jediná!] cesta do Jeruzaléma, pašije) opřel celou strukuturu spisu teologicky o stručné vyjádření velikonoční víry (evangelium v 16,6-7) a Ježíšovy christologické tituly (christologie).

M. e. vrcholí v 16,6-7 údajem o ukřižování, pohřbení a vzkříšení Ježíše spolu s jeho ohlášeným zjevením učedníkům a Petrovi, což odpovídá formuli víry z 1K 15,3b-5. V 1K 15,1 je tato formule označena jako evangelium ve smyslu ústní zvěsti. Je-li v 1,1 celý spis charakterizován jako začátek evangelia, myslí se na evangelium v tomto smyslu – jde tedy o to, co je v druhé a dalších křesťanských generacích, které neznaly Ježíše a většinou nežily v Palestině, nutným předpokladem k pochopení evangelia jako zvěsti o Ježíšově zástupné smrti a vzkříšení.

Podobnou teologickou roli hraje v struktuře Mk formule Syna z Ř 1,3-4, označená v Ř 1,1 také jako evangelium. Celý spis se z této perspektivy jeví jako hledání pravé totožnosti Ježíšovy (sr. 9,27b-29). Čtenář ví o Ježíšově synovství Božím již od 1,11 (sr. Ž 2,7), v 9,7 je to zjeveno i některým učedníkům, ale teprve v 15,39 se k Ježíši jako Synu Božímu přiznává člověk, římský důstojník, zřejmě jako reprezentant církve z pohanů. Podle některých rukopisů (B, D aj.; viz text SZ – NZ, textologie biblická) se o evangeliu Syna Božího mluví i v 1,1.

S násilným koncem Ježíšova života se pašijní příběh, tak jak byl tradován již před Mk, vyrovnával jednak tím, že jej stavěl na stranu sz. spravedlivých (Ž 22), jednak tím, že se Ježíš odvolává k vyššímu soudu, k přicházejícímu Synu člověka (14,62). Do Mk ev. byl patrně zahrnut spolu s ustanovením Večeře Páně (14,22-25), kde je již vyjádřen zástupný (zástupnost) význam Ježíšovy smrti. Pro Mk, podobně jako pro Pavla, je tento motiv základem christologie (srv. 10,45) a patrně proto se v Mk objevuje tzv. mesiášské tajemství. Ježíš přikazuje mlčet o svém poslání (1,25.34.44; 3,12; 5,43; 7,36; 8,26.30; 9,9) a podle 4,10-12 mluví v podobenstvích proto, aby mu rozuměli jen zasvěcení posluchači. To není historický motiv, ale autorův prostředek k tomu, aby čtenář pochopil, že vlastní klíč k pochopení Ježíšova příběhu je teprve na konci v jeho zástupné smrti (3x předpověď utrpení v 8-10) a v jeho vzkříšení jakožto rehabilitaci ze strany Boží (9,9). Mk takto chápe i výzvy k mlčení, které měly původně jinou funkci (např. 7,36 zdůrazňuje nezadržitelnost účinku). Předmětem bádání a vědeckého sporu je otázka, jak dalece Mk touto interpretací přeznačil teologické zaměření tradic o Ježíšově životě a jeho slovech. Starší představa, že byl jen sběratelem a zapisovatelem tradic neodpovídá skutečnosti.

6. Literární žánr:

Evangelia pokládají někteří badatelé za samostatný literární žánr, jiní je pokládají za subžánr antické biografie. V každém případě jde o nový útvar, který lidovou řečí (lat. sermo humilis) pojednává o základních otázkách života. Tím, že část tradice Ježíšových slov (logia, srv. Sbírka Ježíšových výroků) zahrnul Marek do rámce Ježíšova života a zabránil jejímu nekontrolovanému nárůstu, vytvořil materiální předpoklady k pozdějšímu vzniku nz. kánonu a následné nové funkci tradice o Ježíšovi. Do doby Mk byla přímým oslovením, kázáním, od té doby se postupně začala stávat textem dalšího výkladu a kázání. Ohraničení tradice dobou pozemského života Ježíšova znamenalo její konzervaci v minulosti, ale současně její definici jako normy, o níž se v každé době opírá a jíž se kontroluje zvěstování církve.