Galatským, epištola

heslo: Galatským, epištola

autor: Mrázek Jiří    
       
předcházející heslo: Galacie        
následující heslo: Galie

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků kanonický spis NZ.

1. Doba vzniku, situace a obsah

Dopis do Galacie napsal Pavel asi v letech 52-56, těsně před nebo během korespondence s korintskými křesťany (Korintským, epištoly). Byla od počátku zamýšlena pro celou oblast, v níž křesťanské obce měly obdobné problémy. Je snad nejostřejším a nejpolemičtějším Pavlovým dopisem. Někteří badatelé rozpoznávají v její stavbě osnovu tzv. soudní řeči. Antická rétorika rozlišovala tři hlavní typy projevů: soudní (tedy řeč před soudem, ať už žalobu nebo obhajobu), poradní (spíše politickou) a chvalořeč. Správná řeč soudní měla obsahovat především převyprávění kauzy – tedy předmět sporu očima řečníka, potom návrh řešení (lat. tzv.propositio) a řadu argumentů, které posluchače o správnosti právě tohoto řešení přesvědčí; nakonec závěr, který posluchače ještě jednou vybízí, aby předložené řešení přijali. Zdá se, že Pavel, který měl kromě židovského i řecké vzdělání, použil do Galacie právě tohoto uspořádání. Jeho dopis začíná po krátkém úvodu právě převyprávěním sporu s apoštolem Petrem a jeruzalémskými bratřími (zhruba Ga 1,10-2,14); poté následuje navržené řešení – Pavlova hlavní teze o ospravedlnění pouhou vírou (Ga 2,15-16) a řada argumentů, která má Galatské křesťany o této tezi přesvědčit (až do konce Ga 4) a závěrečné povzbuzení, spojené s obvyklou parenezí (Ga 5-6).

2. Předmět sporu a teologie

V galatských křesťanských obcích převládali křesťané pohanského, nežidovského původu. Předmětem sporu se stala otázka, co všechno tito bývalí pohané musejí udělat, aby se stali křesťany. Řada z nich zřejmě už dříve náležela mezi tzv. bohabojné, tj. ty, kteří věřili v Hospodina, shromažďovali se kolem židovské synagogy, ale na rozdíl od židů se nezavázali k dodržování celého Mojžíšova Zákona a nebyli tedy nahlíženi jako plnoprávní židé. Pavel je získal pro Krista, aniž by po nich obřízku a ostatní mojžíšovská ustanovení vyžadoval. Nyní, po Pavlovi, přicházejí misionáři z Jeruzaléma, kteří říkají, že plnoprávnými křesťany se stanou teprve úplným přijetím Mojžíšova Zákona. Zdá se, že apoštol Petr stojí spíše na Pavlově straně, ale po příchodu dalších bratří z Jeruzaléma se ocitá v roli jakéhosi prostředníka a nakonec ustupuje jeruzalémským. Pavla tato situace přiměla k zásadní úvaze, co je podstatné pro spásu. Odpověď zní, že je to Boží milost v Ježíši Kristu a víra, která tuto milost přijímá. Mesiáš nepřišel proto, aby nabádal k horlivějšímu dodržování Zákona, nýbrž proto, že cesta ke spáse dodržováním Mojžíšova Zákona se ukázala neprůchodná. Ne, že by Zákon byl špatný, ale my jej beze zbytku splnit nedokážeme. Cesta od víry v Krista k dodržování Zákona neznamená sebezdokonalení, nýbrž krok zpět a – podle Pavla – pohrdnutí Boží milostí. Podobně Pavel argumentuje i duchovními dary a dokonce vzájemnou solidaritou apoštola a galatských křesťanů – to všechno, co prožili, bylo spojeno s přijetím Krista a nikoli s dodržováním Zákona.

Hlavním Pavlovým argumentem je Abraham: Abraham přijal zaslíbení pro svého potomka, a o Zákonu v tu chvíli nepadlo ani slovo. Zákon, který byl přijat až čtyři sta třicet let po tomto zaslíbení, na tom nemůže nic měnit (Ga 3,17). Zákon byl vychovatelem (řec. paidagógos), jakýmsi zákonným zástupcem po dobu dědicovy nezletilosti, nyní však se plnoletý dědic ujal svých práv. Tím plnoletým dědicem však není – jak bychom možná moderně čekali – plnoleté lidstvo, nýbrž Kristus. Nás se jeho svobodné postavení a tím i zaslíbení Abrahamovo týká, pokud se s ním ztotožníme – pokud ve křtu oblékneme Krista a jsme s Abrahamem spojeni stejnou vírou. Protikladem Zákona je pro Pavla Duch. Svoboda v Duchu však neznamená, že budeme dělat všechno, co dříve Zákon zakazoval; znamená odpovědné rozhodování plnoprávných. Proto Pavel zdůrazňuje, co je a co není ovoce Ducha (Ga 5,18-23).

Podobnou problematiku, byť v méně vyostřené a méně polemické podobě, rozvádí Pavlova epištola Římanům. Obě sehrály velkou roli v období reformace.

3. Členění listu

1,1-10 Preskript a úvod vyjadřující údiv nad odklonem k jinému evangeliu (formulace problému, který má být řešen)

1,11-2,21 Řešení problému I – pohled zpět,

1,11-24 Pavlovo povolání za apoštola,

2,1-10 apoštolský konvent v Jeruzalémě,

2,11-14 Petrova nedůslednost v Antiochii,

2,15-21 Pavlovo řešení konfliktu: Víra v Ježíše Krista a spolehnutí na Boží milost.

3,1-5,12 Řešení problému II – teologické zdůvodnění

3,1-5 Demonstrace nedůslednosti adresátů,

3,6-4,7 důkaz z Písma na příkladu Abrahama (křesťané jsou vírou Abrahamovými dětmi),

4,8-20 varování před návratem zpět,

4,21-31 důkaz z Písma na příkladu Hagar a Sáry,

5,1-12 výzva k svobodě.

5,13-6,18 Závěrečná napomenutí s dodatkem a požehnáním psaným vlastní rukou