Zahrada

Z Encyklopedický biblický slovník
Verze z 16. 2. 2023, 00:00, kterou vytvořil ebs>Moravec
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: zahrada

autor: Rückl Jan    
       
předcházející heslo: zahanbit        
následující heslo: zahradník

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. gan, ganná, ginná, výjimečně (Pís 4,13; Kaz 2,5; Neh 2,8) se objevuje pardés přejaté z perštiny (pairidaéza); LXX užívá řec. varianty tohoto slova (paradeisos) téměř jako termínu pro z. Boží (Gn 2,8 atd.), tak i v NZ; jinak v LXX i NZ většinou képos. K paradeisos v LXX a NZ v. t. ráj.

1. Profánní užití. Místo ohrazené trním nebo zdí (srv. g-n-n – ohradit) určené k pěstování ovoce, zeleniny a květin. Z. byly často zavlažované (Dt 11,10; Jr 31,12; Iz 58,11; Kaz 2,5n aj.), mohla v nich stát strážní budka (Iz 1,8; Jb 27,18) nebo věž (Mk 12,1) a k olivovému háji, jakým byla např. z. Getsemane, často patřil do skály vytesaný lis. V rozsáhlé z. se mohly nacházet také hroby jejích bývalých majitelů (2Kr 21,18.26; J 19,41). Bohatí lidé se ve svých z. mohli procházet či pořádat slavnosti, ctnostná Zuzana se podle delší varianty příběhu (v Theodotionově verzi před Da 1, ve Vg po Da 12) chodila do své z. koupat (v. Da 13,15-17). Přitažlivost z. spočívala v tom, že šlo o kus otevřené přírody, který však byl zbaven nebezpečí číhajících ve volné divočině.

Z. však mohly mít vztah také ke kultu. Iz 1,28n obviňuje obyvatele Jeruzaléma, že opustili Hospodina a místo něho si zvolili (posvátné) terebinty a z. Iz 17,10n pranýřuje nějakou zahradnickou herezi, kterou snad praktikovaly judské ženy (srv. oplakávání Tamúza v Ez 8,14): oslovená sází sazenice rozkošných (zpravidla se má za to, že přinejmenším v původním výroku mělo neta` na`amáním) sg. význam, tedy sazenice Rozkošného) a ratolest cizího (boha?), které pučí v den, kdy byly zasazeny. Prorok patrně naráží na nějakou obdobu Adónidových zahrádek doložených z řec.-řím. světa (písemně poprvé u Platóna – Faid 276 b). Jednalo se o malé nádoby, do kterých se za letních veder zasévala semena rychle klíčících rostlin, jež pak vystavena slunci rychle vzešla a zvadla. Poexilní prorok, jehož slova se zachovala v Iz 65,3; 66,17, obviňuje Judejce, že se v zahradách oddávají nepravé bohoslužbě, snad obětním hodům zasvěceným bohům štěstí Gádovi a Menimu (Iz 65,11).

Podobně jako jiní vládci na starém Předním vých. (srv. Est 1,5; 7,7n) měli své z. i izr. a judští králové (1Kr 21,2; 2Kr 21,18.26; 25,4; Jr 39,4; 52,7). Jeruzalémská královská z. (gan ha-melech) nesla toto jméno ještě hluboko v poexilní době (Neh 3,15).

Podle L 21,37 Ježíš za svého (posledního) pobytu v Jeruzalémě odcházel na noc na Olivovou horu, snad do z. Getsemane, která se nacházela na západním svahu hory (jako z. označuje toto místo pouze J 18,1.26; srv. Mt 26,30.36; Mk 14,26.32). Sem také spolu s učedníky odešel po poslední večeři a po modlitbě tu byl zatčen (Mk 14,32-52parr.). V jiné z. byl podle J 19,41n Ježíš pohřben a vzkříšen a zjevil se tu Marii Magdalské (J 20,14-18).

2. Obrazné užití. Zavlažovaná z. bývá obrazem Hospodinovy přízně (Nu 24,6) a spásy (Iz 58,11; Jr 31,12), zpustošení z. může být metaforou Božího soudu (Pl 2,6). Bohatě používá zahradní metaforiku milostná poezie Písně písní (Pís 4,12-5,1 aj.), ostatně podobně jako i náš slovanský folklór. V L 13,18n přirovnává Ježíš Boží království k hořčičnému zrnu, které člověk zasel do své zahrady. V Ježíšových řečech, obrazy vzaté ze zahradnictví a jiných zemědělských prací se však objevují častěji (např. výrok o stromu a ovoci L 6,43n a par.). Jeden takový výrok je připsán také Janu Křtiteli (L 3,8n a par.).

3. Zahrada Boží. Podle různých textů starého Předního vých. přebývají bohové na místech s vynikající vegetací. Ve SZ se setkáváme s představou Boží z. Podle Gn 2,8 vysadil Hospodin první z. na vých. v Edenu. Slovo Eden je zde evidentně míněno jako geografický údaj a jelikož řeky chiddeqel a perát lze ztotožnit s Tigridem a Eufratem, bývá Eden situován někam do Mezopotámie. Identifikace řek Píšon a Gíchón je problematická. Gíchón by mohl být Nil, kvůli zmínce o zemi Kúš, kterou má obtékat, stejně se však jmenuje také pramen v Jeruzalémě (1Kr 1,33 aj.). Zemi Chavílu, již obtéká Píšon, je třeba hledat v Arábii (srv. Gn 10,29; 25,18). Skutečnost, že čtyři světové řeky získávají vodu z pramene v Edenu (Gn 2,10), tedy snad nemá zeměpisný, ale (jen) nábožensko-kosmologický význam.

Zatímco Gn 2,8 mluví o z. v Edenu (gan be`éden), užívá již Gn 2,15 výrazu z. Eden (gan `éden), stejně Gn 3,23n; Ez 36,35; Jl 2,3. Zdá se, že Eden zde přestává být jm. nějaké rozsáhlejší oblasti a stává se označením samotné rajské z., ve kterém zaznívá hebr. `édenrozkoš. LXX překládá eden v Gn 2,8.10; 4,16, ale ho paradeisos tés tryfés (zahrada rozkoše) v Gn 3,23n aj. (srv. také předpokládanou slovní hříčku v Jub 2,7 gn `dn b`dn l`dn = zahradu Eden v Edenu k rozkoši; ve 4Q216 je bohužel místo částečně poškozeno).

Hospodin postavil člověka do z. Edenu, aby ji obdělával a střežil (Gn 2,15), z. je však i příbytkem Božím. Hospodin se v ní prochází za denního vánku (Gn 3,8) a člověk tu žije v bezprostřední Boží přítomnosti. Některé zde rostoucí plody nejsou lidem určeny (Gn 2,17; 3,11.22) a po vyhnání už člověk do z. nemá přístup. Za z. Boží (gan 'elóhím) je Eden přímo označen v Ez 28,13. Žalozpěv nad týrským králem (Ez 28,12-19) tvoří zvláštní paralelu ke Gn 2n. Král je připodobněn k dokonalému člověku žijícímu v Boží z. na svaté Boží hoře (na_zem_({Ez_28,17 Ez 28,14), pro své hříchy je však nakonec z hory svržen na zem ({Ez 28,17) a hyne. Vyhnání zřejmě provádí (jeden) cherub (tak LXX ve v. 16, viz komentáře). Ještě obrazněji se vyjadřuje Ez 31, kde je Asýrie, či spíše původně asi farao, přirovnán(a) k libanonskému cedru, jemuž jeho výšku a krásu závidí všechny stromy v z. Boží (Iz 31,8n, ve v. 9 paralelismus s Edenem). Pro své velikášství je však vyťat (Iz 31,12).

Výraz z. Hospodinova (gan jhwh) najdeme v Gn 13,10 a Iz 51,3 (zde v paralelismu k Edenu). Koncept rajské z. se dále vyvíjí a rozrůzňuje v žid. literatuře, která se nestala součástí rabínského kánonu, a v raných spisech křesťanských. Významná je především kombinace konceptu prvotního ráje s eschatologickými nadějemi – život v budoucím požehnaném čase má rysy života prarodičů v ráji, případně je příbytek blažených s rajskou z. přímo ztotožněn. Zřetelné náběhy k těmto představám najdeme již v Ez 36,35; Iz 51,3, kde je obrozená země Izraele přirovnána k z. Eden. V 1Hen 24-25 popisuje Henoch horu, jejíž vrchol se podobá trůnu Páně. Roste zde strom života, který bude na konci světa přesazen na chrámovou horu a vyvolení získají život z jeho plodů. V kap. 32 však Henoch putuje dále na východ a navštíví z. spravedlnosti, kde roste strom moudrosti (redakce kapitol 1-36 do jednoho celku proběhla pravděpodobně v druhé pol. 3. st. př. n. l.). Henoch navštěvuje tato místa ve viděních a v doprovodu andělů, nacházejí se však na zemi (24,1). Podle 2Bár (asi 100 n. l.) 4,7 je však ráj před koncem světa v nebi.

V NZ se slovo paradeisos vyskytuje 3x a vždy v náboženském významu ráj V L 23,43 ukřižovaný Ježíš slibuje kajícnému zločinci, že spolu dnes budou v ráji. Ve 2K 12,3-4 mluví Pavel o člověku (snad sobě samém), který byl přenesen do ráje. Pokud jde o stejnou cestu, jako ve v. 2, situoval Pavel ráj do třetího nebe. Pouze paradeisos zmíněný ve Zj 2,7 má zahradní tvářnost: tomu, kdo zvítězí ve zkouškách posledního času, dá Pán jíst ze stromu života v Božím ráji. Zahradní rysy má však ve Zj také nový Jeruzalém: na náměstí roste strom života a drahokamy v hradebních základech (Zj 21,19n) jsou (mj.) ohlasem ozdob krále týrského v z. Boží (Ez 28,13).