Pláč

Z Encyklopedický biblický slovník
Verze z 16. 2. 2023, 00:00, kterou vytvořil ebs>Moravec
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: pláč

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: Pitom        
následující heslo: Pláč (Jeremjášův)

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
méně často: oplakávat, naříkat, kvílet, pláč, nářek – většinou hebr. b-k-h, řec. klaió, klauthmos – viz též Pláč Jeremjášův). Výraz zármutku (často nad smrtí blízkého člověka, např. Gn 50,1; L 7,13.32; J 11,31.33; 20,11.13.15, nad odloučením a nebezpečím smrti Sk 21,13), zklamání a strachu (Nu 14,1) nebo výraz jiného silného pohnutí mysli (hanby – Pl 1,16, radosti – Gn 27,38; 43.30; 46,29, i bolesti (též jako trestu při božím soudu – Mt 25,30; Zj 18,7; Mt 13,42 aj.), spojený s příznačnými mimickými i akustickými projevy (nářek, kvílení). U novorozeněte je pláč elementárním projevem života (Ex 2,6). Pro biblický obraz člověka je příznačný pláč nad vlastním hříchem, vinou, často spojený s půstem (Ž 69,11; Za 7,3n) a podporující někdy naléhavost modlitební prosby (2S 12,21n; Sd 16,28 LXX /kodex A/ – volal).

Lidský hřích a odcizení působí, že pláč často doprovází život Božího lidu (L 6,21; J 16,20). V Za 7,3n je doklad o kulticky usměrněném pláči ve dny, kdy se připomínalo výročí pádu původního jeruzalémského chrámu.

Pro biblické texty je příznačné, že i literárně a teologicky hleděno kladný hrdina pláče nad svými vinami, aniž by to snižovalo jeho autoritu (2S 15,30; Mk 14,72 par.).

Na rozdíl od stoického ideálu odstupu (řec. epoché) od bolesti i radosti (řec. ataraxia) je sdílení radosti i zármutku bytostnou součástí křesťanského života: Radujete se s radujícími, plačte s plačícími (Ř 12,15). Ježíšova modlitba v zahradě Getsemanské byla podle L 22,44 (ve významné části rukopisné tradice – Papyrus Bodmer aj.) spojena s pláčem (slzy stékající jako kapky krve) – Ježíš tedy prochází nejhlubším lidským zármutkem a lidská úzkost mu není cizí (sr. Žd 5,7-9; J 12,27). Obrazně se mluví o božím milosrdenství, v němž Bůh lituje (slitování) svých rozhodnutí a pláče i nad osudem hříšného města (L 19,41). Pomocí antropomorfismů se vyjadřuje nejen Boží slitování, ale i charakter celé jeho existence, v níž soucítí s lidským utrpením, i když je to utrpení hříšníků. Nejde o princip, ani o zákon, natož o osud.

Odstranění všeho, co vyvolává smutný pláč je také součástí, konečné, eschatologické naděje (slza – Zj 7,17; 21,4). Ježíšovo Neplač/te/ je v teologickém záměru evangelistů nepřímým odkazem k tomuto poslednímu, konečnému překonání zármutku (L 7,13; 8,52, sr. Zj 5,5.