Midraš
heslo: midraš
autor: Sláma Petr
předcházející heslo: Midján, Midjánci
následující heslo: Migdól
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
označení specifické metody židovského rabínského výkladu Bible i sbírky takových výkladů k jednotlivé biblické knize nebo její části. Kořen hebr. slova d-r-š ovšem znamená pátrat
, dožadovat se,
vyzvednout si
. V Bibli je ho použito tehdy, pátrá-li
člověk po Boží vůli (Gn 25,22), ale také tehdy, když se Bůh dožaduje
na lidech odpovědnosti za to, co konají (Gn 9,5). V 2Pa se dvakrát ozve přímo termín midraš (2Pa 13,22; 24,27), a to ve významu sbírka výkladů
.
V tradičním rabínském pojetí souvisí metoda midraše s pojetím Tóry (Učení), kterou na Sínaji předal Hospodin Mojžíšovi ve dvou podobách. Celek hebrejského souhláskového textu Starého zákona, tento soubor jednoznačně daných znaků (týká se písmen jednotlivých slov a jejich tvaru), zde představuje Tóru písemnou (tora še-bi-chtáv). Vokalizace tohoto textu, ale také prakticky bezpočet jeho možných významů, představují Tóru ústní (tora še-be-al-pe, termín je variací na frázi v Ex 34,26). Teprve obě Tóry společně vytvářejí plnost Mojžíšovy Tóry ze Sínaje
.
Midrašický výklad předpokládá tedy více významů každého biblického místa a je pobídkou kreativitě daršana (midrašického vykladače), jenž si má odpovídající význam v textu vyžádat
či vyzvednout
(d-r-š) sám. Tvůrčí svoboda daršana je regulována soubory vykladačských pravidel, tzv. midot (sedm midot Hilelových, třináct midot rabi Jišmaele a třicet dva midot rabi Eliezera). Nejhlubším kriteriem přijatelnosti midraše je ovšem v rabinismu principiální loajalita východiskům platné halachy a hagady i konkrétním autoritám rabínského hnutí.
Midraš je tedy tvůrčí akt, kterým se na základě předpokladu nedílné jednoty obou Tór napojí buď některý z mnoha zvyků a předpisů, které sice v písemné Tóře výslovně uvedeny nejsou, přesto však tvoří součást židovské praxe, nebo i fiktivní vyprávění ze života biblických i rabínských hrdinů, na text písemné Tóry.
Charakteristickým rysem pozdějších midrašů – a svědectvím homiletické situace jejich zrodu – je originální způsob jejich argumentace. Vykládaný biblický verš Pentateuchu je nejprve jakoby odsunut stranou. Vykladač se soustředí na jiný verš z Proroků či ze Spisů, příp. na související hagadu. Takto dospěje k formulaci problému či otázky, na něž je potom verš Pentateuchu odpovědí. Midrašický výklad tedy spočívá v tom, že vykládanému verši vytvoří nový kontext, v němž verš dostává – často překvapivě nový – smysl.
Midrašické sbírky jsou záznamy ústně tradovaných vykladačských řešení
rabínských učenců ve studovnách (batej midrašot) a v synagogách (batej kneset), které byly později seřazeny do dnešní podoby, zpravidla podle kapitol a veršů dané biblické knihy. Nejstarší midrašické sbírky ze 3. stol. n. l. vykazují převážně zájem halachický, takto např. Mechilta d-rabi Jišmael k částem knihy Ex nebo Sifra ke knize Lv. Pozdější sbírky obsahují většinou spíše hagadu, např. midraš ke knize Gn nazvaný Be-réšít raba z 5. stol. n. l., midraš ke knize Lv nazvaný Waj-jikra raba. Překvapivě, tyto sbírky vznikají v židovských komunitách v Palestině, nikoli v perské Babylónii
, kam se od 3. stol. přesouvá těžiště rabínského židovství. Množství midrašických látek je ale zachyceno v syntetickém díle rabínské literatury, v Babylónském talmudu (7. stol. n. l.) Midrašické sbírky k jednotlivým (ne všem) knihám SZ, samy ovšem velmi různého stáří, bývají od středověku tradovány jako soubor nazvaný Midraš raba.
V širším pojetí termín midráš zahrnuje také veškerou nekanonickou rabínskou literární tvorbu, tradice a výklady SZ včetně Talmudu, od 2. až do 13. st. (končí Knihou Jalkut). Rané midráše jsou téměř výhradně ve formě halachy. Pozdní midráše jsou více hagadické.
Jistou obdobu midraše je pešer, oproti midraši výklad zřetelněji postupující postupně po malých celcích textu (např. komentář k proroctví Abakukovu z Kumránu – 1QpHab).