Židům, epištola

Z Encyklopedický biblický slovník
Verze z 28. 3. 2023, 12:22, kterou vytvořil Moravec (diskuse | příspěvky) (naimportována 1 revize)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: Židům, epištola

autor: Filipi Pavel    
       
předcházející heslo: židovství        
následující heslo: Žilka František

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
Jeden z 27 spisů nz kanonické sbírky, přijatý do ní však až po určitém zdráhání (hlavně v západní části církve).

1. Literární žánr

Formálně nejde o epištolu, třebaže závěr spisu (Žd 13,18-25 je stylizován způsobem obvyklým u epištol (napomenutí a povzbuzení, osobní sdělení, pozdravy). Chybí však epištolní úvod (preskript), označující autora a adresáty. Rovněž konkrétní zmínky, vyskytující se porůznu v Žd, nesvědčí pro to, že by šlo o autorovu korespondenci. Mnohem spíše je Žd kázáním (homilií), konkrétně Slovem napomenutí (Žd 13,22). Jde o kázání, které vychází z několika sz textů: Ž 2 (Žd 8); Ž 95 (Žd 3-4); Jr 31 (Žd 8); Ž 40 (Žd 10) – podle dnešního církevního úzu by to bylo několik kázání.

2. Teologie

Hlavní obsahovou osou tohoto pojednání jsou úvahy christologické, soustředěné k velekněžské službě Kristově (4,14-10,25). Ke zvláštnostem christologie Žd patří, že vzkříšení (ostatně jen jednou výslovně zmíněné 13,20) je chápáno jako nanebevstoupení, usednutí po pravici Božího majestátu (1,3), a to tak, že tímto aktem byl oslavený Kristus uveden do nového úřadu liturga nebeské svatyně (8,2) a velekněze. Touto svéráznou interpretací sedění na pravici není sice zamlčen motiv vlády a přemožení nepřátel (2,5-9), ale je odsunut do budoucnosti (10,13; sr 2,8b) a ustupuje myšlence zástupnosti: Kristus jako velekněz je před Boží tváří přítomen pro nás (5,1; 6,20; 9,24), aby se přimlouval (7,25). Ježíšova oběť života, jejíž jednodobost Žd nepřestává zdůrazňovat (7,27; 9,12.26nn; 10,12, řec. efapax; viz zástupnost), má ve velekněžské službě Oslaveného trvalé účinky v čase (10,12). – Myšlenka kněžské služby spojuje v pojetí Žd ponížený život Ježíšův s jeho oslavením v jeden celek: Nemáme velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi, vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my (4,15; srv. 2,11-18).

3. Situace

Autor svůj spis označuje za slovo napomenutí a povzbuzení (logos parakléseós13,22): christologické výklady jsou umně a citlivě, nepolemicky vztaženy k situaci čtenářů (posluchačů). Jak je vysoká teologická reflexe nesena pastoračním zájmem, dokládá i důmyslná kompozice Žd: pareneze navazují na předchozí výklad zpravidla jako na své zdůvodnění a zase skoro plynule přecházejí ve výklad následující. Žd situaci svých adresátů teologicky interpretuje jako slábnutí důvěry (parrésia3,6; 4,16; 10,19.35) v trvalý účinek Kristova díla v postupujícím čase, který před vyznavači hromadí nové a nové těžkosti (krvavý zápas s hříchem 12,4-11, společenskou izolovanost 10,32-34 aj.), jež se zdají ležet mimo dosah zvěstovaného a vyznávaného spasení. Nebezpečí odpadlictví, o němž Žd ví (10,26-31) nemá asi původ v přímém pronásledování (10,32-34), nýbrž ve ztrátě odvahy a vytrvalosti (10,35-36). V tomto rámci nabývají výklady o velekněžství Kristově povahy ujištění o tom, že Kristova oběť zůstává v postupujícím čase v nezměněné platnosti a jeho starost o jeho vyznavače neskončila s jeho odchodem do nebeské svatyně. Toto ujištění vede k plnosti naděje (6,11) a k vytrvalosti v nových situacích (10,32-12,29). – V témže pastoračním zájmu odkazuje Žd ke spolehlivosti kázaného Božího slova (2,1-4; 4,12n), jež nejen potvrzuje minulé děje spásy, nýbrž odkazuje před sebe, k budoucímu naplnění (4,6-9, kap.11): evangelium se zvěstuje jako zaslíbení (4,1n aj.). Ke zvěstovanému evangeliu těsně přiléhá vzájemné povzbuzování a napomínání (3,13), vzájemná strážná a posilující služba (10,24; 12,15; 13,1nn), směřující k tomu, aby při eschatologické slavnosti (12,23) nechyběl nikdo (3,12).

4. Přehled obsahu

1,1-4,13 část 1: Ježíš Kristus – Boží rozhodující slovo

1,1-4 Hymnický prolog,
1,5-14 sz texty o vyvýšení Božího Syna,
2,1-4 a připomenutí slavného spasení,
2,5-18 jeho předpokladem je ponížení Syna na světě,
3,1-4,13 dnes je rozhodující chvíle na cestě k věčnému odpočinutí v poslušnosti zvěstovaného Slova (3,1-4,13).

4,14-10,18 část 2: Ježíš Kristus, velekněz nebeské svatyně

4,14-5,10 Kristus se stal veleknězem tím, že přinesl oběť slz, strachu a utrpení,
5,11-6,20 výzvy k vytrvalosti a varování před odpadnutím,
7,1-10,18 Kristus jako velekněz, prostředník nové smlouvy, neobětoval přinesené dary, ale sám sebe, jeho oběť je tak platná jednou provždy.

10,19-13,17 část 3: Vytrvalost ve víře

13,18-24 Závěr s chvalozpěvem a epistulárními prvky

5. Autor

je a zůstane neznámý navzdory pokusům, objevujícím se již v prvních kř. staletích, identifikovat jej s některou známou literární postavou, např. s apoštolem Pavlem. Lze o něm s určitostí tvrdit jen to, že byl originálním teologem 2. či 3. kř. generace, obeznámeným s vykladačskou tradicí alexandrijské školy (v. Alexandrie) a literárně velmi vzdělaným. – Také o době a místu vzniku Žd se jenom dohadujeme. Názor, že výklady o dokonalém kněžství Kristově ve srovnání s nedokonalým chrámovým kultem židovským jsou míněny polemicky, a musely tedy vzniknout před r. 70, kdy jeruzalémský chrámový kult byl ještě v provozu, jsou těžko hajitelné: ve výkladech kap.7-10 nemá autor na mysli bohoslužbu chrámovou, nýbrž bohoslužbu při stánku úmluvy, jak je zachycena zejména v knize Lev. Za nejzazší možné datum vzniku Žd se považuje přelom 80. a 90. let 1.st., neboť se zdá, že v té době vzniklá 1Kl již Žd cituje. – Zmínka o Itálii (Žd 13,24) a ještě více některé věcné důvody ukazují k tomu, že místem, kde Žd vznikla, mohl být Řím.