Vítr
heslo: vítr
autor: Moravec Jan
předcházející heslo: víra, věřit
následující heslo: vláda
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. rúach a specifičtější termíny; řec. anemos, pneúma.
Podnebí v Palestině je značně větrné, což je dáno jednak gradientem teplot mezi Středozemním mořem a pouštními oblastmi na jihu a východě, jednak rozdíly v nadmořské výšce. Vítr měl proto značný vliv na život lidí a figuruje v mnoha obrazných a symbolických vyjádřeních.
Obvyklý průběh větrů se mění podle ročních dob. V zimním – deštivém období převažují větry od západu nesoucí dešťové srážky (viz déšť), ovlivňované cyklonami postupujícími od západu k východu. V letním – suchém období, kdy je v oblasti stabilní subtropická tlaková výše, převažuje bríza vanoucí ve dne z moře na pevninu a v noci opačně. Denní bríza se zvedá při východu Slunce, kolem poledne dosahuje Zajordánské plošiny. Zemědělci využívají tento obvyklý vítr k provívání vymláceného obilí (narážka mj. Iz 41,16). Noční bríza od pevniny je výrazně slabší. Kromě toho se epizodicky vyskytují i jiné situace, z nichž nejcitelnější je horký a suchý východní vítr z pouště.
Jelikož účinek větru souvisí s jeho orientací, jsou i v biblickém textu větry obvykle charakterizovány světovou stranou, odkud přichází.
Nejčastěji uváděný (byť nikoliv nejčastější) je vítr východní či jižní. Suchý a horký (až přes 40°C) vzduch z Arabské pouště, někdy o vysokých rychlostech. Hebr. šáráv n. prostě východní = qádím, v dnešním Izraeli se používá arab. označení chamsín, obecně širokko. Nastává v přechodných obdobích mezi obdobími dešťů a sucha – od druhé poloviny dubna do května a od září do října. Trvá od 1 dne do 3 týdnů a v těchto epizodách nastávají v Palestině nejvyšší teploty (ačkoliv nejvyšší průměrné teploty jsou v srpnu), srv. L 12,55; Jb 37,17. Trvá-li dlouho, vysuší-spálí vegetaci i úrodu na polích. Navíc přináší zvířený jemný prach z pouště, který všude proniká. Vzduch je zahalen hnědočerveným zákalem, který cloní i Slunce (tento jev zasahuje až do Střední Evropy). Jde o živel obávaný, ničivý (Iz 21,1; Za 9,14). Ničí Jobův dům (Jb 1,19), úrodu ve faraonově snu (Gn 41,6.23.27), přináší kobylky na Egypt (Ex 10,13), tříští lodě na moři (Ez 27,26; Ž 48,8), trápí Jonáše (Jon 4,8), usychá pod ním vinná réva (Ez 17,10; 19,12), připomíná žhavé uhlí a hořící síru (Ž 11,6). Ve žhavém v. nelze převívat obilí, působí jen zhoubu a proto je obrazem Božího trestu (Jr 4,11-13; Oz 13,15). Lid bude rozptýlen jako stébla ve větru z pouště (Jr 13,24). Hospodin ho však může užít ve prospěch svého lidu, když jím vysuší moře (Ex 14,19-28).
Severní vítr přináší chlad (Jb 37,8-9) a déšť (Př 25,23), zejm. v březnu, kdy arktický vzduch proudící přes Balkán nese silné deště. To může být v pozadí obrazu zhouby národů v Jr 47,2 nebo Ezechielovy vize v Ez 1,4.
Západní vítr je pozitivním opakem východního, protože přináší vláhu a rosu, příp. dlouho vyhlížený déšť (1Kr 18,43nn). Z Egypta odnáší kobylky (Ex 10,19) přinesené větrem východním.
Pohyblivost větru symbolizuje rozprostraněnost. Celý svět je opisován obrazem čtyř větrů ze (do) čtyř světových stran. Vyvrácení Izraele i jiných států je opisováno jako rozptýlení do čtyř větrů (Jr 49,36; Da 11,4; Za 2,10). Naopak duch od čtyř větrů
oživí suché kosti (Ez 37,9). Pozoruhodnou představu zachycuje Zj 7,1: větry mají na jednotlivých světových stranách zvláštní zdroje, proto je musí ovládat čtyři andělé u kohoutků
.
Běžný je obraz větru – vichřice, bouře jako zničujícího živlu. Vítr se zde terminologicky překrývá s bouří – hebr. súfá = vichřice, sa`ar, se`árá = bouřný vichr. Např. Jb 27,21; Př 1,27; 10,25. Trestající Hospodin užívá vichr, bouři a další živly (Iz 29,6; 66,15; Am 1,14), ve vichřici se zjevuje a přichází (Na 1,3), mluví ze smrště (Jb 38,1). Do této souvislosti patří i zlidovělé rčení Zaseli vítr, sklidí bouři
(Oz 8,7).
Naopak jinde symbolizuje v. marnost, prázdnotu a pošetilost – srv. rčení mluvit do větru
(Jb 6,26; 16,3; 1K 14,9); zdědit vítr
(Př 11,29); honit vítr
(Kaz 1,14; 5,15); půvabný obraz nadutých a prázdných řečí: naplnit si břicho větrem od východu
(Jb 15,2). Zdánlivě nesmyslná cesta v. je demonstrací pomíjivosti (Kaz 1,6). K v. jsou přirovnáni falešní proroci (Jr 5,13); obojaká politika (Oz 12,2) a zejm. modloslužba (Iz 41,29; 57,13; Jr 5,13). Celý lidský život je jako v. (Ž 78,39); ovanutí větrem znamená sejití, zánik (Ž 103,15-16) v porovnání se spolehlivostí Božího slova (Iz 40,6-8).
Stejný význam má obraz svévolníků jako plev hnaných větrem při převíváním obilí (Ž 1,4; Jb 21,18; Ž 83,14).
Navzdory ničivé potenci v. se zdůrazňuje, že v. je stvořením Božím (Am 4,13) a jen Bůh jej ovládá a může mu poroučet. Proto působí div utišení bouře Ježíšem (Mk 4,39-41 a par.) tak silně – jako demonstrace božské moci (srv. Ž 107,25-29). Proto v. spolu ostatními meteorologickými jevy je důvodem k vděčnosti Bohu (Ž 147,8), ba sám Boha chválí (Ž 148,7-8).
Naopak člověku je nevyzpytatelnost větru důvodem k pokoře (Kaz 11,5; Př 30,4; Jb 38,24).
Pozoruhodná je dvojznačnost hebr. rúach i řec. pneúma = vítr, vanutí i duch. Na řadě významných míst je tato dvojznačnost zjevně záměrná: Gn 1,2; 8,1 nebo J 3,5-8 (duch/vítr kam chce, věje...
). Také tam, kde duch/vítr transportuje proroky (1Kr 18,12; Ez 8,3; 11,1). V příběhu nanebevzetí Elijášova 2Kr 2,11-16 tuto dvojznačnost text akcentuje (verš 11: vichr se`árá, verš 16: Hospodinův duch, rúach jhwh).
V. t. déšť, bouře, mrak, mračno.