Srdce

heslo: srdce

autor: Tydlitátová Věra    
       
předcházející heslo: spravedlnost        
následující heslo: srp

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. lév, léváv, řec. kardia. Staré kultury neměly zcela přesnou představu o biologické funkci s., ale byly si plně vědomy důležitosti tohoto orgánu pro život. S. vyňaté z těla zvířete bylo pokládáno za lék (Tób 6,4). V mnoha kulturách je s. centrem lidské bytosti a je spojováno se Sluncem či ohněm. U Aztéků bývalo lidské s. obětováno Slunci. Také Germáni a Kelti obětovali s. V hinduismu je s., symbolizované lotosem, sídlem dharmy. Islám zná oko srdce, duchovní střed, osvícení, absolutní intelekt. Pro buddhisty znamená diamantové srdce čistotu, stálost a nezničitelnost člověka, kterého nic nemůže znepokojit. Jako centrum duše je s. chápáno v Eposu o Gilgamešovi, do Gilgamešova s. vstoupil po Enkiduově skonu strach před smrtí. V Egyptě bylo s. spojováno se svědomím, vinou a nevinností a bylo při posmrtném soudu vyvažováno perem bohyně pravdy Maat. Podle Egypťanů bůh stvořitel Ptah vytvořil svět podle svého s.

V biblické antropologii je s. sídlem myšlení, rozumu a moudrosti, někdy i skrytých hnutí mysli, je do sebe uzavřenou osobní intimitou (Dt 8,2 nebo 1S 1,13 aj.), nebo je domovem odvahy či síly (Joz 5,1) a vůbec mnoha různých mohutností duše. S. tak představuje celý lidský charakter, podstatu vědomého života. S. bdí, i když člověk spí (Pís 5,2). Šalomoun prosí Boha o slyšící srdce (1Kr 3,9) a Hospodin mu rozšiřuje srdce (1Kr 5,9). Srdce je zde synonymem rozumnosti, moudrosti, ale i slyšení Hospodina. Zákon Hospodinův je v s. (Iz 51,7). Vyznání víry v Dt 6,4n přikazuje milovat Hospodina celým s., celou duší a celou silou. Rčení nemít s. značí nedostatek soudnosti, moudrosti a pokory, ale i vůle a životní síly. Celé s. znamená celého člověka, jednotu mysli, vůle a svědomí.

Z toho vyplývá, že proměna člověka je nazývána proměnou, omytím s. nebo novým s. (1S 10,9 nebo Ez 11,19 či Ž 51,12 aj.). S. jako centrum vůle a mysli je připisováno i Hospodinu (Gn 8,21 nebo 1S 2,35).

Také v NZ je s. obrazem vnitřního člověka. Je sídlem rozumu i citových hnutí. Podle Mk 7,21 ze s. pocházejí zlé myšlenky. S. také obviňuje, je hlasem svědomí (1J 3,20). Je také orgánem náboženského života, Bůh napíše své zákony na s. (Žd 8,10), Boží láska je vylita do s. skrze Ducha svatého (Ř 5,5). Stejně jako ve SZ má být lidské s. proměněno (Sk 15,8-9).

Ve středověké evropské kultuře postupně převládla užší symbolika s., které bylo spojováno s láskou buď náboženskou nebo profánní. S. v ikonografii, doplněné dalšími symboly jako plameny, trnovou korunou, šípem, meči atd., se stalo atributem některých křesťanských svědků víry. V baroku se objevují obrazy meči probodaného s. Mariina v upomínku na Simeonovo proroctví (L 2,35).