Kazatel

heslo: Kazatel

autor: Balabán Milan    
       
předcházející heslo: Kázání na hoře        
následující heslo: kázeň

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků kanonická kniha SZ.

Jméno. Hebr. qóhelet – od kořene q-h-l svolat shromáždění, kázat (sr. substantivum qól, hlas) – tedy Svolavatel (sr. řec. ekklésiastés), popř. Svolavatelka (jméno má ženskou koncovku), jde-li o Moudrost, jak míní někteří vykladači. Nejedná se o vlastní jméno, nýbrž o funkci (což naznačuje koncovka -et). Kniha spadá do 3. dílu hebr. Bible, Spisů a byla tradicí připsána Šalomounovi, otci moudrosti, podobně jako Přísloví nebo Píseň písní. Tento izr. král prý sepsal své meditace v pozdním, skeptickém stadiu svého života. Jeho jméno vnáší do knihy motiv š-l-m, pokoj, smír, narovnání, rehabilitace. Navzdory myšlenkové skepsi chce Kohelet přivolávat klid duše a vyrovnání se smrtí (sr. řec. stoa). Kohelet má 12 kapitol, závěr (Kaz 12,8-14) je epilog, připomínající Boží (nikoliv Hospodinův) soud (hebr. mišpát), před nímž se nakonec ocitne každé lidské dílo (12,14). Kniha Kazatel byla čtena o svátcích stánků (hebr. sukkót) jako připomínka prozatímnosti lidského života, ale i radosti, kterou život každému lidskému tvoru přináší. V pozadí knihy je patrně jediný autor (ne více pisatelů, jak se dříve často mělo za to), židovský filozof v Jeruzalémě nebo v Alexandrii, který ve 3. st., v době ideového náporu helénismu, shromáždil kolem sebe kruh příznivců a snažil se zdůraznit hodnoty, které je možno obhájit v nábožensky i politicky změněném světě. Přitom navázal na některé řec. filozofy, pronášející své promluvy na tržišti a jiných veřejných prostorách, ale také na obecnou orientální moudrost a některá mytologická podání (epos o Gilgamešovi).

Členění. Určit dispozici knihy je nesnadné. Podle N. Lohfinka by měla vypadat následovně:

1,2n Rámec

1,4-11 Kosmologie

1,12-3,15 Antropologie

3,16-4,16 Kritika společnosti I

4,17-5,6 Kritika náboženství (báseň)

5,7-6,10 Kritika společnosti II

6,11-9,6 Kritika ideologie

9,7-12,7 Etika (na konci: báseň)

12,8 Rámec

Obsah. Vůdčím motivem i důrazem je lidská pomíjivost, prašnost, člověk jako prach (hebr. hevel). Tento pojem najdeme hned v záhlaví knihy (1,2), v celé knize se vyskytuje 37x. Je-li pravda, že člověk není Bohem či božským rekem či nepřemožitelným hrdinou, pak je všechno relativní, jakoby v závorce. Kazatel klade pod otazník všechna falešná absolutna (tak L. Ragaz). Kazatelovy výroky a logiky jsou broušeny do ironické podoby – s příchutí humoru. Lidský život není věčný, úděl člověka a zvířete je stejný, neví se s jistotou, zda duch člověka stoupá vzhůru či nikoli, radovánky (byť královské) ústí v ošklivou pachuť, vladařská moc je nejistá a rychle proměnná, práva, včetně dědických, jsou chronicky podrývána, pozice bohatství a chudoby se rychle mění, smutek může být pravdivější než svatební a jiné veselí. Pobyt ve svatyni může u některých lidí vyvolávat nepřiměřenou žvanivost, neboť se zapomíná na to, že Bůh je tajemství. Čas, který rámuje a vytváří možnosti lidské existence, je neprůhledný a jeho obsah se pomalu nebo náhle vyprazdňuje a mění, nikdo neví, který čas je pro něj dobrý, a který je zlý (3). Život však není falešnou mincí. Radost není podvrh. Lze dokonce očekávat solidaritu a tiché spojenectví. Lze usilovat o moudrost, která je lepší než pošetilost. Život je křehký, ale připomínka Stvořitele (12,1) a napomínání zbožných mudrců (12,11) mohou naši životní pouť prosvětlit.