Vánoce: Porovnání verzí
ebs>Moravec Bez shrnutí editace |
m (naimportována 1 revize) |
(Žádný rozdíl)
|
Aktuální verze z 28. 3. 2023, 12:22
heslo: Vánoce
autor: Bartoň Josef
předcházející heslo: vánek
následující heslo: vápno
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
v užším smyslu křesťanské svátky oslavující narození Ježíše Krista (vtělení Logu), v širším smyslu také svátky oslavující další akty Božího zjevení (zjevení mágům, zjevení při Ježíšově křtu, Ježíšův zázrak při svatbě v Káně). Do třetího století se v církvi systematicky neslavily žádné křesťanské svátky, s výjimkou nedělní připomínky velikonočního tajemství a každoročního slavení samotných Velikonoc. Kolem r. 300 se však již rozvíjí tendence zaměřovat se v liturgii na pravidelné připomínání jednotlivých významných událostí souvisejících s Božím spásným dílem (tj. především událostí ze života Ježíše Krista a z počátků církve) na způsob neustále se opakujícího ročního cyklu.
V západní církvi se Ježíšovo narození slaví 25. prosince (v Římě bezpečně doloženo již r. 336). Ve výpočtech možného termínu Ježíšova narození (biblické texty žádné konkrétní datum neuvádějí) hrála patrně důležitou roli symbolika zimního slunovratu (Kristus jakožto přicházející světlo), a velmi pravděpodobně přímo zapůsobila také potřeba římské církve překrýt pohanský svátek Narození nepřemožitelného boha Slunce (lat. Dies natalis Solis Invicti; stanovený císařem Aurelianem r. 274 pro celou říši na 25. prosinec). Ve východních církvích se událost narození Páně slavila původně 6. ledna. Vliv na výběr tohoto termínu měl patrně fakt, že v noci z 5. na 6. leden pohané v Alexandrii slavili narození Aióna (božstva času a věčnosti) se současným ceremoniálem svěcení a nabírání vody z Nilu. Na počátku 3. stol. je v Alexandrii k 6. lednu u gnostické sekty basilidiánů také doloženo slavení výročí Ježíšova křtu (a Ježíšův křest byl podle chápání této skupiny také skutečným narozením Syna Božího). Ve 4. stol. křesťané na Východě slavili v rámci svátku Epifanie (Zjevení Páně) 6. ledna společně narození Ježíše (vtělení Božího Slova), klanění mágů před narozeným Ježíšem v Betlémě (zjevení Boží pohanům), Ježíšův křest v Jordáně (zjevení Boží Janu Křtiteli o Ježíšově Božím synovství) a svatbu v Káně (zjevení Ježíšovy božské moci).
Ve druhé pol. 4. stol. se východní a západní způsob slavení navzájem významně ovlivnily. Východ přejal 25. prosinec pro oslavu Ježíšova narození (spolu s klaněním mágů), 6. leden pak zachoval jako velký svátek Ježíšova křtu v Jordánu a připomínku svatby v Káně. Západ zachoval oslavu Ježíšova narození 25. prosince, a na 6. leden převzal svátek Epifanie jako oslavu Ježíšova křtu, zázraku v Káně, a především klanění mágů (posléze tří králů; srov. mágové). Vánoční texty jsou L 2,1-20 a Mt 1,18-2,12. Náplň oslavy v. ovlivnil rozhodujícícm způsobem oddíl z L 2, v němž se vyprávění í Ježíšově narození v Betlémě a vyprávění o zvěstování Ježíšova narození pastýřům nakonec spojují v jediný příběh, v němž pastýři adorují narozené dítě naplňují se tak proroctvío narození mesiáše (sr. L 1,26.38; Iz 9,6). Z Matoušovy verze se o Vánocích připománá příchod mudrců od východu, kteří naznačují, že v Ježíšovi dojde svého naplnění všechna lidská moudrost. Vánoční příběhy vznikaly zpětně, jako dovršení obrazu Ježíšova příběhu viděného z hlediska jeho povelikonční přítomnosti jako vzkříšeného Pána oslavovaného v liturgii církve. Oba (Mt a L) se od sebe zásadně liší, společným jmenovatelem je město Betlém – město Davidovo a Mariino panenské početí panna. Pavel ani Markovo evangelium je neznali, Janovo evangelium podává jiný teologický i historický pohled (J 6,41n; 7,40-42).