Sbírka Ježíšových výroků

heslo: Sbírka Ježíšových výroků

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: sázet        
následující heslo: sbírka na Jeruzalém

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků předpokládaný spis, z něhož čerpali autoři evangelia podle Matouše a podle Lukáše (synoptická evangelia). Protože se předpokládá, že Lukášovo evangelium přesněji zachovalo starší pořadí výroků, označují se v některých odborných pojednáních citáty ze S. J. v. zkratkou Q (šifra zvolená britskými badateli pro snazší orientaci, později v Německu chápaná jako zkratka pro pramen = něm. Quelle) a udáním místa podle Lukášova evangelia. Například Q 6,21b znamená, že jde o slova, která najdeme v L 6,21b (blahoslavenství plačících) a která mají paralelu v Matoušově evangeliu. V tomto slovníku raději citujeme zřetelnějším způsobem, v tomto případě L 6,21b (Q).

Literárně je S. J. v. sbírkou výroků, místy spojených s určitou situací ve stylu chrií (Ježíšova pokušení, uzdravení setníkova sluhy). Svou autoritou stál text S. J. v. v církvi na úrovni zákona (tóry). Již v Matoušově evangeliu se totiž setkáváme s pojetím Ježíšových výroků jako nového Zákona, který je protějškem zákona Mojžíšova (ale já pravím vám – Mt 5,21. 27. 31. 33. 38. 43). To odpovídá charakteru Ježíšova učení – závěr, k němuž nepřímo vedly spory o to, zda jde o text moudrosti nebo o text prorocký. I proroctví bylo projevem Boží moudrosti (L 11,49 /Q/).

Nevíme, proč v evangeliu Markově není S. J. v. jako celek zahrnuta. Je málo pravděpodobné, že ji neznal, protože o několik let později měli autoři evangelia Lukášova a Matoušova, každý ve svém odlišném prostředí, k dispozici evangelium Markovo i S. J. v. Je možné, že Marek měl vůči S. J. v. nějaké teologické výhrady (chybí v ní základní velikonoční vyznání), ale je také možné, že S. J. v. měla v jeho prostředí již pevnou liturgickou funkci, podobnou té, již měla slova Páně u apoštola Pavla (v jeho případě ještě ústně tradovaná). Poslední dvě vysvětlení se nevylučují. I Matouš a Lukáš se rozhodli potlačit žánr sbírky výroků tím, že jej zahrnuli do svého výpravného (narativního) rámce.

Rozsah S. J. v. je také problémem. Patřily k ní jen ty části, které se shodují téměř doslovně? Nebo je třeba rozdíly v podání některých perikop vysvětlit vlivem ústní tradice na jedné a redakčním převyprávěním na druhé straně? Jisté je, že takové sbírky měly dosti zřetelně vymezený obsah (v 2. století napsal Papias z Hierapole Výklad slov Pána, který se nedochoval, a podobný žánr dokládá (ač mimo kánon) i Tomášovo evangelium. Také zvláštní pramen Lukášův (většinou podobenství) patří do tohoto v církvi vědomě potlačeného žánru (Tomášovo evangelium). Jisté tedy je, že tu máme co činit s výroky, jejichž většina tvořila v 1. století zřetelně ohraničenou sbírku.

Teologicky je pro S.J.v. příznačné, že patrně neobsahovala pašijní příběh a povelikonoční působení Ježíšovo vyjadřovala jako stále platnou moudrost (L 7,35; 11,49 /Q/). Nemluví také o Ježíšovi jako o Mesiáši, za něhož se Ježíš sám ostatně v bezprostředním smyslu nepovažoval. Zřetelně potvrzuje, že pilířem Ježíšova učení bylo zvěstování království Božího. Etika S. J. v. není zaměřena moralisticky, stojí na zaslíbení, z něhož ti, kdo jej slyší a berou vážně mohou vyvodit výzvu k lásce vůči protivníkům. Nejde o citovou lásku; řec. sloveso agapó, které je tu užito, označuje v Septuagintě Boží lásku, která směřuje k (věčné) záchraně člověka. I láska k nepříteli stojí na tomto horizontu, jímž je jeho podíl na království Božím. Proto neproklínejte a modlete se za, ale ne dělejte, co nepřítel chce (L 6,27-28 /Q/). Přijetí úderu do obličeje (v. 28) je demonstrací toho, že jinakost Ježíšova žáka nechce být ohrožením jeho okolí, nejde o zásadní pacifismus.

S. J. v. je tedy literární celek, který stojí nejblíže historické postavě Ježíše Nazaretského, v podstatě jde o spis, který musíme řadit ještě i do židovské literatury (srv. např. L 16,17 /Q/).