Mysteria

heslo: mysteria

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: mysl        
následující heslo: myš

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků 1. pád sg. řec. mystérion, lat. mysterium; k významu slova viz tajemství). Zvláštní náboženské slavnosti k poctě některých božstev, později i označení těch kultů, která m. pořádala a viděla v nich jádro zbožnosti.

Podstatou mystérií bylo zvláštní zasvěcení, jehož nejvyšší stupeň sliboval nejvyšší naději a přiblížení k bohu (prodloužení života, lepší úděl v podsvětí, posmrtný život) a byl spojen se zřením (epopteia), jehož obsahem byly různé úkony připomínající klíčové situace a role příslušného mýtu, doprovázené komentujícími výroky a zaslíbeními (legomena). Mystéria byla známa již ve starém Egyptě a na Krétě, v Řecku hrála významnou roli Démétřina mystéria se střediskem v Eleusíně, svá mystéria měla i orfikové původně thrácké hnutí, odvozené od kultu Dionýsova. Odrazem vlastních m. byly slavnosti boha Dionýsa, z nichž vyrostlo řecké drama (tragédie a komedie).

Světovým jevem se m. stala ke konci doby helénistické a v době římské. Tehdy se mystérijní kulty začaly rozšiřovat za hranice svých původních území (šlo zejm. o m. Isidina, m. Attida a Kybély, Adonida nebo Syrské bohyně /Atargatis/), i když jejich pochopení a zčásti i obřady samy byly přizpůsobeny řeckému pojetí (tzv. interpretatio Graeca). Dlouho byla m. konkurentem církve, nejdéle, až do 5. stol. m. Mithrova a Isidina. O m. máme nepřímé zprávy z tehdejěí literatury (Apuleius, Lukianos) i od církevních Otců (Hippolyt Římský, Ireneus z Lyonu).

Křesťanství bylo ve svých počátcích lidmi zvenku často chápáno jako nové mystérium, i když na rozdíl od m. své poselství (evangelium) křesťané netajili, ale veřejně zvěstovali (např. Ko 4,3). Vlastním m. (tajemstvím) je podle Ef 1,9-10 univerzální kosmický dosah Kristova díla, které se stává osou eschatologické jednoty veškerenstva (srv. alternativní možnost překladu Ef 4,15, uvedenou v ČEP: ať všechno roste v Krista). Rozdíl mezi křesťanstvím a m. spočíval dále v tom, že m. nevedla přímo k sociální solidaritě v denním životě, a konečně v tom, že církev byla výlučná, kdežto mystérijní zbožnost umožňovala paralelní zasvěcení do více m.

S m. spojovala církev skutečnost, že v obou případech šlo o náboženská uskupení, jejichž členové do nich vstupovali volbou, event. vědomým přiznámím svou příslušnost potvrzovali. Klasické kulty, kmenová a městská náboženství, které v době NZ stále přežívaly, tuto možnost volby neznaly, většina filozofických a náboženských učení zase nevytvořila žádný kult.

Církev také přejala něco z terminologie m., jak jsme ostatně ukázali na výrocích o kosmické roli Krista. Některé výroky synoptické tradice, kde řecké mystérion (tajemství) je patrně překladem hebr. mášál (sentence, podobernství, záhada), chápali již evangelisté ve smyslu tajemství jako m. (např. Mk 4,11par). K celému tomuto odstavci viz i tajemství.

Polemikou s m. je 1K 13,2 (Kdybych rozuměl všem tajemstvím , ale lásku bych neměl, nic nejsem.) a patrně i Ko 2,18 (narážka na zasvěcování).

Některé liturgické a literární útvary jsou společné prvotní církvi i m., i když přímé historické vztahy nelze doložit. Jsou to zejména blahoslavenství jako téměř magicky chápaná zaslíbení.